Dobré odpoledne, vážení diváci a příznivci našeho televizního pořadu „literární chvilka“. Naším dnešním hostem není nikdo jiný než slavný prozaik a básník 20. století pan Charles Bukowski, který se proslavil hlavně svými nekonvečními autobiografickými prózami.
Redaktor: „Dobrý den mistře, jak se daří?“
Charles Bukoswki: „Dobrej. Mám se skvěle, právě jsem se vrátil z Kalifornie, kde jsem předčítal svoje básně. Místní lidé byli nadšení. Tleskali mi a cpali se do prvních řad, jen aby mi mohli být co nejblíž a lépe mě slyšeli. Akorát pak se to trochu zvrtlo.“
R: „Jakto? Copak se stalo?“
Ch B: „Byl jsem z toho všeho, tak nějak nervózní. Jako srab nejsem, to ne. Ale stejně, znáte to, vyschne vám v puse a tak to musíte něčím spláchnout. Jenže problém je, že čím víc piju, tím menší chuť na nějakou recitaci mám. A tak se stalo, že po nějakym osmým pivě sem se začal hádat s publikem. Dokonce se mi nějakej malej uchyl začal vtírat na podium a tak jsem ho rázně poslal do prdele. Pak už si jen vzpomínám jak mě Lawrence odtáhl pryč, nacpal do auta a odvezl domů.“
R: „Jistě teď máte na mysli beatnického básníka Lawrence Ferlinghetta, kterému patří nakladatelství City lights books, že?“
Ch B: „Jo, jo, to je on. Fajn chlap, na to že patří do skupiny těch podřadných pisálků.“
R: „Z toho co říkáte, usuzuji, že vás vztah ke spisovatelské skupině Beat Generation, zkráceně Beatníkům, která vznikla v 50 letech 20. století a přispěla ke vzniku hnutí hippies, nebyl zrovna kladný. Je to tak, nebo se mýlím?“
Ch B: „Ne, je to tak. Nesnáším je a vůbec nechápu, jak mě někdo může přiřazovat k té bandě vypatlaných kreténů. Já píšu daleko líp, jsem mnohem oblíbenější a narozdíl od nich já tomu co píšu, věřím. Jsem velký Charles Bukowski, spisovatelské eso, se mnou se nemůže vůbec nikdo rovnat.“
R: „Rozumím Vám, nejste rád, když vás někdo do této skupiny zařazuje. Povězte nám teď prosím něco málo o Vašem životě.“
Ch B: „Co chcete slyšet? Můj život stál za nic. Když jsem byl malý, přestěhovali jsem se s rodičema po zhroucení německé ekonomiky do Spojených států. Bylo to peklo, co vám budu povídat. Celý ty léta jsem měl pocit, že mě to dostane a zničí.“
R: „To bylo tak hrozné? U čeho jste měl pocit, že Vás to „dostane a zničí?“
Ch B: „Tak za prvý to byla škola. Učitelé mě tam nenáviděli, protože jsem neuměl pořádně anglicky, spolužáci se mi dokonce posmívali kvůli mému „skopčákovskému přízvuku“.
R: „Dětí dovedou být občas pěkně hnusné, jen co je pravda.“
Ch B: „A pak tu byl můj problém s dyslexií. Učitele si jednou kvůli tomu pozvali matku do školy. Ta když se o tom dozvěděla, rozplakala se a pořád opakoval „otec se v tobě moc zklamal, co si s tebou jen počneme.“
R: „A jaká byla nakonec otcova reakce?“
Ch B: „Pěkně tvrdá. Ten parchant mě zbil. Poprví za poznámku, kterou jsem dostal za to, že jsem se pral, a pak už se to jenom vezlo. Dokonce si na mě vymyslel takovou sadistickou hru. Měl jsem posekat trávu, což by nebylo nic težkýho, akorát s tím rozdílem, že jsem ji musel zarovnat na centimetr nůžtičkama na nehty. Otec to pak kontroloval, dokud vítězně nezakřičel: „našel jsem stéblo!“ A za to mě pak vždycky zbil.“
R: „To je hrozné, jak dlouho to pokračovalo?“
Ch B: „Dlouho, až jednou, řekl jsem si, že až mě příště bude mlátit, nevydám jediný hlásek a neuroním jedinou slzu. A taky se tak stalo.“
R: „A zafungovalo to?“
Ch B: „Jo zafungovalo, vzpomínám si, že ho to tenkrát docela dost vyděsilo, protože to byl poslední výprask co jsem od něj dostal.“
R: „Takže tím vlastně Vaše utrpení skončila, je to tak?“
Ch B: „Heh, ani náhodou, spíš naopak. Když mi bylo třináct vyrazila mi od trupu nahoru šílený uhry. Měl jsem je všude, po celý hlavě, v každým záhybu svý kůže. Doktoři to označily za Acne Vulgaris, nejhorší podobu akné. Dodnes si říkám, že to tehdy ze mě vybouchl ten můj otrávenej život.“
R: „To jste to tehdy musel mít těžké, zvlášť se ženami, že?“
Ch B: „Ani nevíte jak. Tam v nemocnici jsem dokonce zažil svojí první platonickou lásku. Zamiloval jsem se do sestřičky co mě ošetřovala. Každý večer přišla a svítila na mě ultrafialovou lampou, aby zmírnila ty moje hnisy. Byla to první osoba v mém životě, co se ke mně chovala jako k lidské bytosti a ne jako zrůdě. Ale jinak co se týče žen, tak jsem nikdy moc úspěchu neměl. A proto jsem hodně pil.“
R: „A kdy jste začal pít?“
Ch B: „Jo, to vím přesně. Tehdy mi bylo čtrnáct let, ale díky těm jizvám po akné jsem vypadal starší a tak mi v každé hospodě bez problému nalili.“
R: „A jaké je Vaše oblíbené pití?“
Ch B: „Nejradši mám samozřejmě pivo a pak whisky, nebo gin.“
R: „Když jste mluvil o svém dětství ve státech znělo to většinou dost depresivně a negativně. Měl jste i nějaké jiné, lepší zkušenosti?“
Ch B: „No jedno pozitivum mi to přece jen přineslo. Kamarádi ze sousedství, s kterými jsem se nejprve nesměl moc stýkat, protože podle rodičů byli příliš chudí a my chtěli být bohatí a tak se to neslušelo, mi vymysleli dobrou americkou přezdívku. Místo Henry mi říkali Hanku.“
R: „Nemáte to snad nějakou spojitost s vaším alter egem Henry „Hankem“ Chinaskym?“
Ch B: „Přesně, přesně tak to je. Nebejt toho, tak snad ani nevznikne, anebo vznikne, ale má nějaký jiný blbější jméno.“
R: „Teď když jsme se dostali k Vaší tvorbě, by jste nám toho o ní mohl říct něco více. Kdy jste například začal psát?“
Ch B: „To bylo ještě na základce. Už tehdy jsem měl něco jako talent, protože učitele si obvykle brali moje slohový cvičení a četli je před celou třídou. Nemůžu říct, že mě to netěšilo.“
R: „A o čem byla Vaše první povídka, pamatujete si to ještě?“
Ch B: „Jasně, že jo. Byla o letci z první světový války, takový to frajerský a odvážný eso, co provádí jednu parádičku za druhou.“
R: „Škola jistě musela být pyšná na Váš literární talent.“
Ch B: „Heh, no to teda byla. Víte co mi předpověděli, tehdejší redaktoři školního časopisu Minute man, že bude podle nich dělat, až vyrostu?“
R: „Ne, to nevím, povídejte.“
Ch B: „Prej že budu péct koblihy a dělat do nich větší díry, abych na tom vydělal. No řekněte není to srandovní?“
R: „To vskutku je. A jaké z Vašim současně vydávaných děl by jste nám doporučil?“
Ch B: „Tak především „Šunkovej nářez“, kterej je vlastně autobiografickým popisem mého dětství a pak je taky dobrá sbírka mých povídek „Všechny řitě světa i ta má.“
R: „Nerad Vás přerušuji mistře, ale čas našeho pořadu se pomalu blíží ke konci. Chtěl by jste ještě na závěr něco vzkázat divákům?“
Ch B: „Jo, to bych chtěl. Pijte. Neboť my lidé pijeme, když máme depresi, pijeme, když chceme zapít něco radostného a pak pijeme, když se nic neděje, aby se něco dělo. Charles Bukowski.“
Žádné komentáře:
Okomentovat