Kdo je náš vzor?

Každý máme nějaký vzor, od kterého vědomě (a v pozdějších fázích i nevědomě) přejímáme vzhled, gesta, postoj k životu, anebo cokoliv jiného. Můžou to být rodiče, nejlepší kamarád (u toho to už moc neplatí, protože kamarádi jsou přibližně stejně staří a lidé si většinou hledají vzory ve starších lidech, než jsou oni sami), vymyšlená knižní, či filmová postava, anebo chlapík z reklamy na žvýkačky. Důležité je uvědomit si, proč to vlastně děláme. Co nám přináší to, že se budeme chovat jako náš hrdina? Řeší snad někdy podobné situace jako my? Chceme se chovat úplně jako on, anebo se poučíme z jeho chyb a vyvarujeme se jim? A jak na to bude reagovat naše okolí? Pro větší přehlednost bych hledání vzorů rozdělil do tři skupin.

Mediální hvězdy (herci, zpěváci, sportovci, atd.)
Přiznejme si to, kdo z nás nechtěl být jako někdo slavný? Být světoznámým fotbalistou, vzorem malých dětí, co se sotva trefí do míče, ale jeho plakáty mají vylepené po celém pokoji, anebo třeba zpěvákem obklopený fanynkami, vyžadující jeho podpis všude, kam jen propiska přilne. Odpovím za sebe i za vás, každý takový chtěl být. Alespoň ve věku okolo puberty, kdy jen málokdo je dostatečně silný jedinec, aby se nemusel upínat na ostatní. Zvlášť pak pokud stejný vzor má i jeho okolí a neustále se o něm baví. Každý máme v sobě alespoň malinký kousek egoismu, abychom chtěli být na jeho místě a být to my, kdo bude středem každé diskuze a obdivu. U většiny těchto hvězd je taky vidět to, jak se vypracovaly z nicky k něčemu (podle fanoušků) obdivuhodnému, a proto si jeho obdivovatelé myslí, že by se mohli vydat po stejné cestě (to je vyzdvihováno hlavně u amerických raperů, např. 50 cent, Eminem). Tento dojem ještě umocňují soutěže jako Superstar, kde se (skoro) každý může stát hvězdou.

Imaginární hrdinové (seriáloví, filmoví, knižní, atd.)
Jak se říká fantazii se meze nekladou. Stejně tak jejím hrdinům. Proč by hloupý Honza nemohl skolit draka (ke všemu jeho všech šest hlav jednou ranou), zachránit princeznu a nestát se králem? Proč by Rambo nemohl nakrmit olovem všechny záporáky a přitom vyváznout jen s malinkou jizvou? To už je hodně nadsazené, protože tyto na první pohled nereálné hrdiny si vybírají hlavně mladší jedinci. Běžnější už je, když se zoufalá a opuštěná žena shlédne v hrdince romantického filmu a začne čekat na toho svého „prince“. Nebo neúspěšný zkrachovalý muž, proč by nemohl být právě on tajným agentem, kterému padají krásky k nohám? Samozřejmě tohle jsou (sice o trochu menší, ale stále) extrémní situace. Obvykle to vypadá, že si vezmeme od těchto hrdinů, jen nějakou jejích část, často to je hláška, styl oblékání, anebo něco jiného, pro ně typické. Pokud např. James Bond pije pouze Martiny (protřepat, nemíchat) budu ho pít já také. Pokud se mi líbili hlášky oblíbeného (ale v dnešní době již ohraného) Terminátora, použiji je i ve svém životě ( i když okolí mě bude mít buďto za idiota, nebo totálního ztroskotance). Tohoto druhu vzorů se i často využívá v reklamní branži. Nejen , že se vyrábí figurky, hry, masky a spoustu dalších kravinek, podle oblíbených hrdinů. Ale i reklamy na výrobek (např. sprchový gel, pití), v které se na pár sekund objeví náš vzor, nás motivují k jeho koupi. U imaginárních hrdinů většinou platí, že budou našim vzorem na tak dlouho, dokud budou slavní.

Nejbližší příbuzní (rodiče, starší sourozenci, teta, strýc, atd.)
I když si to málokdo uvědomuje především rodiče slouží jako velký vzor, přinejmenším tak do dvaceti, až třiceti let. Do dvaceti let s nimi prakticky žijeme a i v pozdějších fázích života se od nich učíme, dokud se nepostavíme na vlastní nohy (tzn. nevybudujeme vlastní kariéru). Také nám tím, jak nás vychovávají od malička, vštěpují část svého já a radí nám, jak postupovat při překonávání překážek. A především, na rozdíl od předchozích dvou typů, nám rodiče zůstávají jako vzor napořád. Nejsou jako hrdinové, kteří časem omrzí, nebo jako herec, který zestárne a ztratí svou svalnatou postavu. A na to, nebo lépe řečeno na ně, by jsme neměli nikdy zapomínat.

Dodal bych pouze, že mít vzor v někom není nic špatného, alespoň dokud si zachováme část svého vlastního já a pouze se svým hrdinou inspirujeme. Pokud si totiž myslíme, že můžeme svojí osobnost nahradit osobností někoho jiného krutě se mýlíme. Nebudeme totiž pak žít normální život, ale jen předlinkovaný scénář. A od toho rozhodně nelze očekávat konec typu „Žili šťastně, až do smrti“. Scházelo by nám tam totiž to slovíčko žili.