Klobouk dolu pana Radare

"Vládní zmocněnec pro radar Tomáš Klvaňa spolu s ředitelem PR agentury AMI Communications Milanem Hejlem v pátek představili informační kampaň o protiraketové obraně a případném umístění radarové stanice na území ČR. Kampaň dostala název Proti raketám."

převzato ze serveru Novinky.cz

Musím řící, že tento tah považuji za naprosto geniální. Pan Klvaňa tímto srozumitelným heslem, které by měl pochopit snad každý, ukazuje odpůrcům radaru, že svým postojem jsou nejen PROTI RADARU, ale především jsou PRO RAKETY, které jako takové můžou ohrozit životy neviných lidí. Docela jsem zvědav, jak na to budou odpůrci reagovat. I když je celkem možné, že prohlásí pouze
"no a co" a budou dále ignorovat rozumné argumenty jako doposud.

Kdo je náš vzor?

Každý máme nějaký vzor, od kterého vědomě (a v pozdějších fázích i nevědomě) přejímáme vzhled, gesta, postoj k životu, anebo cokoliv jiného. Můžou to být rodiče, nejlepší kamarád (u toho to už moc neplatí, protože kamarádi jsou přibližně stejně staří a lidé si většinou hledají vzory ve starších lidech, než jsou oni sami), vymyšlená knižní, či filmová postava, anebo chlapík z reklamy na žvýkačky. Důležité je uvědomit si, proč to vlastně děláme. Co nám přináší to, že se budeme chovat jako náš hrdina? Řeší snad někdy podobné situace jako my? Chceme se chovat úplně jako on, anebo se poučíme z jeho chyb a vyvarujeme se jim? A jak na to bude reagovat naše okolí? Pro větší přehlednost bych hledání vzorů rozdělil do tři skupin.

Mediální hvězdy (herci, zpěváci, sportovci, atd.)
Přiznejme si to, kdo z nás nechtěl být jako někdo slavný? Být světoznámým fotbalistou, vzorem malých dětí, co se sotva trefí do míče, ale jeho plakáty mají vylepené po celém pokoji, anebo třeba zpěvákem obklopený fanynkami, vyžadující jeho podpis všude, kam jen propiska přilne. Odpovím za sebe i za vás, každý takový chtěl být. Alespoň ve věku okolo puberty, kdy jen málokdo je dostatečně silný jedinec, aby se nemusel upínat na ostatní. Zvlášť pak pokud stejný vzor má i jeho okolí a neustále se o něm baví. Každý máme v sobě alespoň malinký kousek egoismu, abychom chtěli být na jeho místě a být to my, kdo bude středem každé diskuze a obdivu. U většiny těchto hvězd je taky vidět to, jak se vypracovaly z nicky k něčemu (podle fanoušků) obdivuhodnému, a proto si jeho obdivovatelé myslí, že by se mohli vydat po stejné cestě (to je vyzdvihováno hlavně u amerických raperů, např. 50 cent, Eminem). Tento dojem ještě umocňují soutěže jako Superstar, kde se (skoro) každý může stát hvězdou.

Imaginární hrdinové (seriáloví, filmoví, knižní, atd.)
Jak se říká fantazii se meze nekladou. Stejně tak jejím hrdinům. Proč by hloupý Honza nemohl skolit draka (ke všemu jeho všech šest hlav jednou ranou), zachránit princeznu a nestát se králem? Proč by Rambo nemohl nakrmit olovem všechny záporáky a přitom vyváznout jen s malinkou jizvou? To už je hodně nadsazené, protože tyto na první pohled nereálné hrdiny si vybírají hlavně mladší jedinci. Běžnější už je, když se zoufalá a opuštěná žena shlédne v hrdince romantického filmu a začne čekat na toho svého „prince“. Nebo neúspěšný zkrachovalý muž, proč by nemohl být právě on tajným agentem, kterému padají krásky k nohám? Samozřejmě tohle jsou (sice o trochu menší, ale stále) extrémní situace. Obvykle to vypadá, že si vezmeme od těchto hrdinů, jen nějakou jejích část, často to je hláška, styl oblékání, anebo něco jiného, pro ně typické. Pokud např. James Bond pije pouze Martiny (protřepat, nemíchat) budu ho pít já také. Pokud se mi líbili hlášky oblíbeného (ale v dnešní době již ohraného) Terminátora, použiji je i ve svém životě ( i když okolí mě bude mít buďto za idiota, nebo totálního ztroskotance). Tohoto druhu vzorů se i často využívá v reklamní branži. Nejen , že se vyrábí figurky, hry, masky a spoustu dalších kravinek, podle oblíbených hrdinů. Ale i reklamy na výrobek (např. sprchový gel, pití), v které se na pár sekund objeví náš vzor, nás motivují k jeho koupi. U imaginárních hrdinů většinou platí, že budou našim vzorem na tak dlouho, dokud budou slavní.

Nejbližší příbuzní (rodiče, starší sourozenci, teta, strýc, atd.)
I když si to málokdo uvědomuje především rodiče slouží jako velký vzor, přinejmenším tak do dvaceti, až třiceti let. Do dvaceti let s nimi prakticky žijeme a i v pozdějších fázích života se od nich učíme, dokud se nepostavíme na vlastní nohy (tzn. nevybudujeme vlastní kariéru). Také nám tím, jak nás vychovávají od malička, vštěpují část svého já a radí nám, jak postupovat při překonávání překážek. A především, na rozdíl od předchozích dvou typů, nám rodiče zůstávají jako vzor napořád. Nejsou jako hrdinové, kteří časem omrzí, nebo jako herec, který zestárne a ztratí svou svalnatou postavu. A na to, nebo lépe řečeno na ně, by jsme neměli nikdy zapomínat.

Dodal bych pouze, že mít vzor v někom není nic špatného, alespoň dokud si zachováme část svého vlastního já a pouze se svým hrdinou inspirujeme. Pokud si totiž myslíme, že můžeme svojí osobnost nahradit osobností někoho jiného krutě se mýlíme. Nebudeme totiž pak žít normální život, ale jen předlinkovaný scénář. A od toho rozhodně nelze očekávat konec typu „Žili šťastně, až do smrti“. Scházelo by nám tam totiž to slovíčko žili.

Dokonalý trik

Včera jsem měl to potěšení shlédnout jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl, Dokonalý trik režiséra Christophera Nolana. Opomeňme teď skvělý příběh (podle novely Nežádoucí efekt), perfektní herecké obsazení a spojení vědy a iluzí. Rád bych se zmínil pouze o jedné pasáži, ve které technik „kouzelníků“ (skuteční kouzelníci to nejsou, protože vše je jen iluze) vysvětluje z jakých částí je každý trik složený. Říká:

„Každý velký trik se skládá ze tří dějství. První se nazývá “slib”: kouzelník vám ukáže něco obyčejného... ale samozřejmě to zase tak úplně obyčejné není. Druhé dějství se nazývá “zvrat.” Kouzelník náhle obyčejné věci představí v takovém světle, že to vypadají jako něco pozoruhodného. Pokud se stále snažíte zjistit, v čem trik spočívá, vzdejte to. A pak je tu třetí dějství, které se nazývá “dokonalý trik:” v této části dojde ke zvratu, kdy uvidíte to, co jste ještě nikdy neviděli.”

A přesně tato slova by se dali použít i při jednání s druhými. Pokud chcete ostatní přesvědčit měli by jste jim něco nabídnout (1. dějství). Může to být cokoliv, od věci, po které touží, až po svojí pomoc. Poté jim ukažte, že to, co se vám dostane od vás, od ostatních nedostanou (2.dějství). Že vaše pomoc je cennější, než ta ostatních, že věc, kterou chtěli, nebylo lehké sehnat. Vše zakončíte tím, že od druhých budete vyžadovat něco, za to co jste jim dali (3.dějství). A i pokud zaměníte poměr věci, kterou jste vydali a kterou vyžadujete, druhý to jen stěží zpozoruje. Uvedu příklad:

Zákazník, říkejme mu třeba Petr, si přijde do obchodu koupit tričko (1. dějství). Párkrát ho už viděl za výlohou a moc se mu líbilo. Co se mu ale nelibí, je jeho nehorázně drahá cena. Prohlíží si ho zblízka a zvažuje jestli ho koupit. Mezitím k němu přijde prodavačka a osloví ho. „Tohle je velmi pěkné tričko viďte? A vám by jistě slušelo. Ano chápu, že je drahé, ale podívejte se, je z kvalitního materiálu a je to dost známá a dobrá značka (2.dějství). Můj známý si koupil podobné a moc si ho pochvaluje. Tak co, berete ho?“ Většina případů pak už končí prodejem trička(3.dějství), i přes jeho nemalou cenu.

Možná vám to vše, co jsem v tomto článku rozebíral, přijde jako nečestný „trik“. Ale kdeže, samo sebou, že není. V tomto případě si odvažuji tvrdit, že lidé si přejí být podvedeni, chlapec Petr si chce tričko koupit, jen hledá ty správné argumenty, kterými si to zdůvodní. Stejně tak lidí chodící na představení iluzionistů, chtějí vidět trik přeříznutí ženy, ležící v krabici, na dvě části a ne na skutečnou vraždu. To by ani nebylo moc zábavné.

Poznámka: Místo Dokonalý trik lze také 3. dějství nazvat Prestiž