Návrat zpět

Konečně. Po úmorném čekání, spousty vypitých šálků čaje, mnoho přečtených stránek té nejrozličnější literatury a nakonec po několika set megabitech zabraných nainstalováním balíků Microsoft Office 2007 jsem se vrátil zpátky k tomu, co si nejvíce užívám. Psaní příspěvků na tento blog. A aby to nevypadalo, že jsem se vrátil jen s prázdnou kapsou (rozumějte prázdnými větami) tak hned na začátek uvedu, o čem chci v následujících dnech psát.
Předně to bude reakce na vynález zařízení, které rozpoznává lidský úsměv a vůbec celkové křivky v obličeji. V článku se budu zabývat nad možnosti využití, ale zneužití tohoto přístroje.
Dále bych rád zveřejnil některé ze svých povídek, ale až potom co projdou ještě menší korekturou (jak slohovou, tak pravopisnou). Je také možné, že se tu objeví krapet poezie, avšak optimističtější a ve veselejší notě, než jsou již zveřejněné. Stále se pokouším o zlepšení, tak kdo ví, jak to dopadne.
To bude prozatím vše, i když věřím, že ještě některý z mých nápadu si jistě najde skulinu v mé hlavě, a proklouzne ven, skrz klávesnici na obrazovku monitoru. Ale o tom zase někdy příště. Prozatím se s Vámi loučím a přeji Vám hezký zbytek dne.

Interview s Bukowskim

Tahle reportáž je mojí slohovou práci na Český jazyk. Měli jsme si vybrat nějakou slavnou osobu z historii, či současnosti a pak s ni udělat rozhovor. Já si samozřejmě vybral svého oblíbence "ztroskotance" Charlese Bukowského, o kterém si myslím vím docela dost. Protože však byla práce omezená rozsahem (2xA4) musel jsem většinu věcí vynechat a soutředit se na ty opravdu zajímavé. Stejně doufám, že se vám bude líbit.


Dobré odpoledne, vážení diváci a příznivci našeho televizního pořadu „literární chvilka“. Naším dnešním hostem není nikdo jiný než slavný prozaik a básník 20. století pan Charles Bukowski, který se proslavil hlavně svými nekonvečními autobiografickými prózami.

Redaktor: „Dobrý den mistře, jak se daří?“
Charles Bukoswki: „Dobrej. Mám se skvěle, právě jsem se vrátil z Kalifornie, kde jsem předčítal svoje básně. Místní lidé byli nadšení. Tleskali mi a cpali se do prvních řad, jen aby mi mohli být co nejblíž a lépe mě slyšeli. Akorát pak se to trochu zvrtlo.“
R: „Jakto? Copak se stalo?“
Ch B: „Byl jsem z toho všeho, tak nějak nervózní. Jako srab nejsem, to ne. Ale stejně, znáte to, vyschne vám v puse a tak to musíte něčím spláchnout. Jenže problém je, že čím víc piju, tím menší chuť na nějakou recitaci mám. A tak se stalo, že po nějakym osmým pivě sem se začal hádat s publikem. Dokonce se mi nějakej malej uchyl začal vtírat na podium a tak jsem ho rázně poslal do prdele. Pak už si jen vzpomínám jak mě Lawrence odtáhl pryč, nacpal do auta a odvezl domů.“
R: „Jistě teď máte na mysli beatnického básníka Lawrence Ferlinghetta, kterému patří nakladatelství City lights books, že?“
Ch B: „Jo, jo, to je on. Fajn chlap, na to že patří do skupiny těch podřadných pisálků.“
R: „Z toho co říkáte, usuzuji, že vás vztah ke spisovatelské skupině Beat Generation, zkráceně Beatníkům, která vznikla v 50 letech 20. století a přispěla ke vzniku hnutí hippies, nebyl zrovna kladný. Je to tak, nebo se mýlím?“
Ch B: „Ne, je to tak. Nesnáším je a vůbec nechápu, jak mě někdo může přiřazovat k té bandě vypatlaných kreténů. Já píšu daleko líp, jsem mnohem oblíbenější a narozdíl od nich já tomu co píšu, věřím. Jsem velký Charles Bukowski, spisovatelské eso, se mnou se nemůže vůbec nikdo rovnat.“
R: „Rozumím Vám, nejste rád, když vás někdo do této skupiny zařazuje. Povězte nám teď prosím něco málo o Vašem životě.“
Ch B: „Co chcete slyšet? Můj život stál za nic. Když jsem byl malý, přestěhovali jsem se s rodičema po zhroucení německé ekonomiky do Spojených států. Bylo to peklo, co vám budu povídat. Celý ty léta jsem měl pocit, že mě to dostane a zničí.“
R: „To bylo tak hrozné? U čeho jste měl pocit, že Vás to „dostane a zničí?“
Ch B: „Tak za prvý to byla škola. Učitelé mě tam nenáviděli, protože jsem neuměl pořádně anglicky, spolužáci se mi dokonce posmívali kvůli mému „skopčákovskému přízvuku“.
R: „Dětí dovedou být občas pěkně hnusné, jen co je pravda.“
Ch B: „A pak tu byl můj problém s dyslexií. Učitele si jednou kvůli tomu pozvali matku do školy. Ta když se o tom dozvěděla, rozplakala se a pořád opakoval „otec se v tobě moc zklamal, co si s tebou jen počneme.“
R: „A jaká byla nakonec otcova reakce?“
Ch B: „Pěkně tvrdá. Ten parchant mě zbil. Poprví za poznámku, kterou jsem dostal za to, že jsem se pral, a pak už se to jenom vezlo. Dokonce si na mě vymyslel takovou sadistickou hru. Měl jsem posekat trávu, což by nebylo nic težkýho, akorát s tím rozdílem, že jsem ji musel zarovnat na centimetr nůžtičkama na nehty. Otec to pak kontroloval, dokud vítězně nezakřičel: „našel jsem stéblo!“ A za to mě pak vždycky zbil.“
R: „To je hrozné, jak dlouho to pokračovalo?“
Ch B: „Dlouho, až jednou, řekl jsem si, že až mě příště bude mlátit, nevydám jediný hlásek a neuroním jedinou slzu. A taky se tak stalo.“
R: „A zafungovalo to?“
Ch B: „Jo zafungovalo, vzpomínám si, že ho to tenkrát docela dost vyděsilo, protože to byl poslední výprask co jsem od něj dostal.“
R: „Takže tím vlastně Vaše utrpení skončila, je to tak?“
Ch B: „Heh, ani náhodou, spíš naopak. Když mi bylo třináct vyrazila mi od trupu nahoru šílený uhry. Měl jsem je všude, po celý hlavě, v každým záhybu svý kůže. Doktoři to označily za Acne Vulgaris, nejhorší podobu akné. Dodnes si říkám, že to tehdy ze mě vybouchl ten můj otrávenej život.“
R: „To jste to tehdy musel mít těžké, zvlášť se ženami, že?“
Ch B: „Ani nevíte jak. Tam v nemocnici jsem dokonce zažil svojí první platonickou lásku. Zamiloval jsem se do sestřičky co mě ošetřovala. Každý večer přišla a svítila na mě ultrafialovou lampou, aby zmírnila ty moje hnisy. Byla to první osoba v mém životě, co se ke mně chovala jako k lidské bytosti a ne jako zrůdě. Ale jinak co se týče žen, tak jsem nikdy moc úspěchu neměl. A proto jsem hodně pil.“
R: „A kdy jste začal pít?“
Ch B: „Jo, to vím přesně. Tehdy mi bylo čtrnáct let, ale díky těm jizvám po akné jsem vypadal starší a tak mi v každé hospodě bez problému nalili.“
R: „A jaké je Vaše oblíbené pití?“
Ch B: „Nejradši mám samozřejmě pivo a pak whisky, nebo gin.“
R: „Když jste mluvil o svém dětství ve státech znělo to většinou dost depresivně a negativně. Měl jste i nějaké jiné, lepší zkušenosti?“
Ch B: „No jedno pozitivum mi to přece jen přineslo. Kamarádi ze sousedství, s kterými jsem se nejprve nesměl moc stýkat, protože podle rodičů byli příliš chudí a my chtěli být bohatí a tak se to neslušelo, mi vymysleli dobrou americkou přezdívku. Místo Henry mi říkali Hanku.“
R: „Nemáte to snad nějakou spojitost s vaším alter egem Henry „Hankem“ Chinaskym?“
Ch B: „Přesně, přesně tak to je. Nebejt toho, tak snad ani nevznikne, anebo vznikne, ale má nějaký jiný blbější jméno.“
R: „Teď když jsme se dostali k Vaší tvorbě, by jste nám toho o ní mohl říct něco více. Kdy jste například začal psát?“
Ch B: „To bylo ještě na základce. Už tehdy jsem měl něco jako talent, protože učitele si obvykle brali moje slohový cvičení a četli je před celou třídou. Nemůžu říct, že mě to netěšilo.“
R: „A o čem byla Vaše první povídka, pamatujete si to ještě?“
Ch B: „Jasně, že jo. Byla o letci z první světový války, takový to frajerský a odvážný eso, co provádí jednu parádičku za druhou.“
R: „Škola jistě musela být pyšná na Váš literární talent.“
Ch B: „Heh, no to teda byla. Víte co mi předpověděli, tehdejší redaktoři školního časopisu Minute man, že bude podle nich dělat, až vyrostu?“
R: „Ne, to nevím, povídejte.“
Ch B: „Prej že budu péct koblihy a dělat do nich větší díry, abych na tom vydělal. No řekněte není to srandovní?“
R: „To vskutku je. A jaké z Vašim současně vydávaných děl by jste nám doporučil?“
Ch B: „Tak především „Šunkovej nářez“, kterej je vlastně autobiografickým popisem mého dětství a pak je taky dobrá sbírka mých povídek „Všechny řitě světa i ta má.“
R: „Nerad Vás přerušuji mistře, ale čas našeho pořadu se pomalu blíží ke konci. Chtěl by jste ještě na závěr něco vzkázat divákům?“
Ch B: „Jo, to bych chtěl. Pijte. Neboť my lidé pijeme, když máme depresi, pijeme, když chceme zapít něco radostného a pak pijeme, když se nic neděje, aby se něco dělo. Charles Bukowski.“

Proti proudu pitomců

„Kdo nesouhlasí s dnešním systémem, můžeš si vzít krabici od banánů, postavit se na ní někde na náměstí a prohlásit – tahle země není svobodná!“
Miloš Forman

Jsme svobodná země. I když to tak spousta lidí nevnímá, ani vnímat nechce, je to tak. Můžeme si říkat vlastní názor, dělat prakticky co chceme, avšak pouze do té chvíle, než ohrožuje práva ostatních lidí, nebo dokonce jejich život (jak se dnes povedlo jistému čtenáři PB deníku, jehož příspěvek ve mně vyvolal skoro smrtelné zhnusení a donutil mě napsat to, co teď čtete). Což je ale stejně dost velké pole působnosti, možná až zatraceně moc. Alespoň podle toho, co vidím okolo sebe.
Každý z lidí si totiž rád přisadí, napíše článek, nebo projeví svůj názor na předem jasné téma. Radar je špatný, prezident je prezidentem přeběhlíků a Mašínové byli vrazi. A kdo s tím nesouhlasí je Amerikánec, zkorumpovanec, vrah (ale pozor nikoliv komunistický masový vrah, ale obyčejný vrahoun) a hlavně osoba s nulovou oblíbenosti ve společnosti všech těch správně smýšlejících lidí. A v tom je ten zakopaný pes. Lidi rádi kritizují (a já přiznávám, že já nejsem jiný), ale už nepřemýšlejí nad tím, co kritizují. Trochu mi to připomíná stádo ovcí z Orwellovi Farmy zvířat s jejich stále měnícím se heslem o počtu správných nohou („čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší"). Ale tak samozřejmě na druhou stranu chápu pohodlnost toho nemít vlastní názor a nechat se tlačit davem. Sice přijdete o drobnosti jako je vlastní názor, svoboda (paradoxní že?), schopnost přemýšlet a prakticky vlastní identitu, ale i tak se to přeci vyplatí, ne?

Ne, nesuďte mě a neškatulkujte jako tyrana, co chce odřít lidi i o vlastní názor. O to mi vážně nejde. Rád si poslechnu cokoliv od kohokoliv. Akorát se pak dotyčný nesmí divit, že mu jeho názor zkritizuji, nebudu považovat za nutné se s ním dál bavit, případně zasáhnu důrazněji, pokud se mě to bude osobně dotýkat. A že pak skončí v mém vlastním mozkovém skladišti s nějakou přiléhavou nálepkou jako třeba blbec, nebo idiot.

Vážne krátký příspěvek

Dnes jsem rozesílal svým kamarádum text, co jsem napsal. Někteří si ho přečetli ihned (skoro ho zhltli), někteří vůbec ne. 
Většina ho zkritizovala. Sprostý, depresivní, a další věci co oko "normálního čtenáře" dvakrat nepotěší. 
To mi ale nevadí. Kdyť zdravá kritika, nebo spíš její přijímání, patří k tajemství dobré tvorby. Víc mě naštvalo, že jej někteří nepřečetli. A přitom byl opravdu, ale opravdu krátký. Vymlouvali se na to, že cokoliv delšího než pár vět nepřečtou hned. Chápu, že číst je občas dřina. Psát je taky občas dřina, to by jste nevěřili. Ale pak jsem si řekl, možná mají pravdu. Možná bych i pro ně měl napsat něco krátkého, ať se nemusí tolik namáhat. Tak tady to máte.

FUCK.

Spící ministr a jeden energetický nápoj

Hádanka: proč usnul ministr zahraničí při volbě prezidenta?
Odpověď: protože nevypil dost energetických drinku Kamikaze.

Zase jedna ze zpráv, co mě docela pobavily. Na objasněnou, pokud jste ještě sami nezaregistrovali dotyčný billboard, anebo alespoň zprávu o něm. Vtipná a drzá (i když zde by se dalo polemizovat spíše o přívlastku rádoby vtipná) společnost Kamikaze, která vyrábí energetické nápoje, si totiž jako svého nového maskota zvolila na billboard právě podřimujícího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga a jeho slavnou fotku z prezidentských voleb, kde si dává dvacet. Vše doplnila svým reklamním sloganem "Vydržíte déle".
Nebudu říkat, že mi to nepřišlo vtipné. Zasmál jsem se u toho, to je jedna věc. Jenže pak je tu fakt, že kreativci, co reklamu vymysleli, to s ministrem vůbec nekonzultovali. Ten se teď totiž zotavuje z dlouho plánované operace srdce. Takže tím porušili jak rovinu právní, tak rovinu morální zároveň. I když nutno podotknout, že sám Schwarzenberg se ke svému spánku hrdě hlásí a ještě se tím chlubí. „Nespím, ale přemýšlím“. Je pravda, že takhle blbou výmluvu by mi nesežral žádný z učitelů, kdyby mě při hodině načapal v limbu, ale aspoň s tím vyšel se ctí a s humorem. Akorát se pak nesmí divit, když si někdo udělá humor z něho.

Co jsem si dneska přečetl v novinách

„Bursík medaili pro Mašíny schvaluje, pro komunisty je Topolánek vrah“

Nemůžu si pomoci, ale u tohohle nadpisu jsem se celkem nasmál. To, že Bursík zase pro jednou s Topolánkem souhlasí a nekritizuje je pro mě milým překvapením. Naopak to, že komunisti a celý ten levicový blok je proti, mě vůbec neudivuje. Především komunisty asi štve fakt, že to bylo za jejich vlády a potom by si možná taky přáli dostat nějakou tu medaili za služby, co pro nás za ta léta vykonali.
A můj názor na to vše? Především bych upozornil, že bratři Mašínové udělali to, co udělali a co jim je dodnes někým vyčítáno, v jiné době, než je ta dnešní. Byla to doba horší a proto taky lidé dělali horší věci. Tím samozřejmě nechci omlouvat vraždu ze strany kohokoliv, jen netvrdím, že bych se tehdy, kdybych žil, nezachoval stejně, pokud bych k tomu našel odvahu. Bojovali se systémem, který, ač mohl mít pro mě dosud nepochopené klady, byl veskrze špatný. Proto si myslím že byli hrdinové a ocenění si zaslouží.
Dodatek: na serveru iDnes.cz k tomuto tématu také probíhá anketa. Více lidí je zatím proti. Nevím jestli je to důkazem toho, že si neumíme vážit hrdinů, že raději vidíme v každé věci to špatné, anebo tu stále žije hodně přívrženců komunistů, co doufají v lepší časy. Taky v ně doufám….v to, že tyhle lidi už brzo zmizí, nebo přijdou k rozumu.
Zdroj, citace: zpravy.idnes.cz, Josef Mašín: My a vrazi? Ty debaty jsou šokující

„Matka zdravého dítěte žádá statisíce za nepovedený potrat“

No vida. „Vrahům“ z předchozího článku se štítíme dát medaili, ale tady se bude za nepodařenou „vraždu“ ještě platit.
Proberme si tedy fakt. Žena nečekaně otěhotněla a to ke všemu čekala dvojčata. Zašla tedy do nemocnice, aby ji provedli potrat, oni však odstranili pouze jeden plod. Narodila se ji tedy zdravá holčička, které je dnes osm let (proč se teda ozvala až teď a ne hned po porodu?). Právnička dotyčné matky poukazuje na to, že ženě utekl zisk za dobu, kdy musela nečekaně na mateřskou a porod ji také něco stál. Ano s tím se asi nedá než souhlasit. Na druhou stranu ale, není to také chyba matky? V dnešní době, kdy máme antikoncepci všech barev, druhů a vůní je tak těžké se chránit? A potom, i když vím, že asi budu znít trochu mravokárně, neměla lézt do postele, když ještě nebyla připravená na případná rizika.
„Žena žije jinak normální život. Má další dítě, je vdaná. Svou dceru miluje a nelze dávat do souvislostí požadavek na peníze s láskou k dceři,“ říká právnička s tím, že žaloba má být jen výstražnou lekcí pro nemocnice.
No jistě to dává smysl. Tady nejde o peníze, ale o výstrahu. Ale tak, když už z toho něco kápnout může, tak se napakujeme ne? Čím víc, tím líp. Aspoň pak bude mít dcera na nové kolo, koupené z lásky, za peníze od nemocnice, za to že jí má, i když ji nechtěla.
V článku se také zmiňují v jednom odstavci o tom, že žalob na nemocnici bude přibývat. Lidé si prý uvědomují cenu svého zdraví, a pokud je lékař poškodí, žádají náhradu, většinou u soudu. Počkat, lidé si uvědomují cenu svého zdraví? A já jako bych ve své hlavě ještě teď slyšel hlasy těch remcalů a před očima měl ty jejich články, ve kterých si stěžují na placené zdravotnictví. Ale svým způsobem je to legračně ironické. Nechtít platit, chtít na tom vydělat a ještě očekávat kvalitu. Držím palce snad se dočkáme.
Zdroj, citace: zpravy.idnes.cz, Matka zdravého dítěte žádá statisíce za nepovedený potrat

Vytrženo z myšlenek

Protože občas píši i povídky, dost často se o tom zmiňuji 
a chlubím se tím, ale doposud jsem zde žádnou nezveřejnil, rozhodl jsem se, abych dokázal, že
má slova nebyli jen plky, zveřejnit takový utržek z toho, co jsem nedávno stvořil. 
Byl bych rád, kdyby jste se k tomu vyjařili v komentářích, jestli se vám to líbí či ne,
případně jestli je to takhle dobré, nebo to mám ještě dopsat do delší podoby. Předem díky.

Chvíli jsem prostě jen tak přecházel po místnosti se sklenkou Tullamore Dew v ruce, občas se zastavil, napil se a vychutnal si to. Když byla sklenice prázdná, položil jsem ji na bar v kuchyni a zapřemýšlel nad tím, jestli si mám ještě nalít. Rozhodl jsem se, že zatím počkám. Přešel jsem k velkému zrcadlu v chodbě a zašklebil se na sebe. Chlast mi už pomalu lezl do hlavy a tak jsem začal před zrcadlem dělat různé pózy a rozmáchlá gesta. To jsem byl celý já. Blázen, snílek a egoista. „Jsem rytířem ve světě plném špiny a zločinu,“ zakřičel jsem a tasil svůj imaginární meč. „Nebojte se spanilé dámy, jsem tu od toho abych vás zachránil. Pojďte se mnou do mých komnat a ulehněte na mé lóže. A hned půjdem na věc.“ Sakra nešlo to. Byl jsem příliš odrbanej a bezcharakterní, než abych mohl bejt nějakej ctnej rytíř ve třpytící se zbroji. Tak jsem toho nechal, zahleděl se na svůj odraz a prohrábl si rukou vlasy. Trčely mi na všechny možné strany. Nakonec jsem si rukou přejel přes tváře a bradu. Začínal jsem mít pěkné strniště. Měl bych se nechat ostříhat a oholit se. Pak jsem se vrátil zpátky k whisky. Půlka flašky na mě ještě čekala.

Nauč se a nakrm je

Obvykle se neučím anglická slovíčka s takovou chuti a pohodou. Obvykle ani nepřispívám na chudé děti postižené hladem. A hlavně obvykle nedělám reklamu na jiné stránky. Ale tohle jsem si prostě nemohl odpustit, protože mě to uchvatilo svou jednoduchosti a genialitou.
A o čem, že to celou dobu vlastně mluvím? O webových stránkách freerice, kde se snažíte odhadnout synonymum k anglickému slovíčku. Na výběr máte ze čtyř možnosti a nejste nijak limitováni časem. Stránka se dokonce začne přizpůsobovat vašim znalostem, takže vám podle vašich odpovědi buďto zvýši nebo sníží úrověň. Za každé uhodnuté slovíčko dostanou hladovějící děti 20 gramů rýže a za 5 slovíček celý talíř (100 gm). Ano, sice jim asi za chvíli rýže poleze krkem, ale pořád je to lepší než hladovět, ne?
Tak do toho nakrmte ty hladové krky.

                                

Změna je život aneb plky, kecy, blbosti

Vykašlete se na nic neříkající nadpis. Prostě jsem nevěděl co napsat a tak jsem se uchýlil k bezduchým frázím. Ale co přejdu rovnou k věci. První bod ruším svojí překladatelskou činnost, nebo ji alespoň pozastavuji na dobu neurčitou. Štve mě to, ale je málo času, hodně povinnosti a především ta editace (rozumějte vkládání přeloženého textu do bublin), to je taková malá procházka peklem. Abych vám to ale nějak vynahradil a zaplácl prázdné místo, rozhodl jsem pro zavedení rubriky (ano bude pravidelná, každý týden nový text, až do mé smrti, nebo do doby, kdy mě to přestane bavit), kde budu zveřejňovat svoje rádoby vtipné krátké textíky (zatím pod názvem Krátké sdělení okolnímu světu za tento týden), říkejme tomu třeba Filipismy. Ty budu později archivovat, v následujícím příspěvku i s daným datem, protože v pravé liště se budou průběžně měnit, jak už jsem říkal. Tak doufám, že aspoň někdo bude spokojenej. Já teda sem, další článek je za mnou a já si můžu dát zase nějakou chvíli oraz.

Překlad

Tak po dlouhé době jsem konečně nejen dopřeložil, ale hlavně i doeditoval a uveřejnil kompletní sérii Trenčkotové kavalérii(pro zájemce je to na Transcomxu, odkaz vpravo).

A do čeho se pustím teď? Pomalu již dokončuji první díl ze série Vampír(Isabel) a také se mi dostala na plochu počítače opravdová lahůdka - komiks H.P.Lovecrafta, s nádhernou kresbou a neméně povedeným příběhem, do jehož překladu jsem se právě pustil. Pro více informací sledujte okénko Comix.