Ponižováním proti ponížení

Při četbě Palahniukova Zalknutí jsem se dobral k jedné prazvláštní, přesto docela originální a snad i fungující teorie, jak překonat stud. Je to jednoduché. Spočívá v tom, že se veřejně (v tomto případě na internetu) ztrapníte, tím nejhorším možným způsobem. Klesnete až na úplné dno. Mučíte sami sebe, aby jste se pak vrátili znovuzrození a silnější (já vím, na tohle má patent jistý pan J.K.) Myslíte si, že to nefunguje? Ale kdeže. Dyť logicky. Pokud přijdete o čest, proč se pak bát, aby jste o ni nepřišli? Je jedno co se stane, vy zůstanete pořád silní. A zvládnete cokoliv. Oslovit krásnou slečnu, říct si o zvýšení platu, anebo možná předstoupit před celý svět a říct mu jaký je neskutečný prevít. To už záleží jen na vás.

Závěrem uvádím pár návodu, respektive citací z knih, jak takového úplného ponížení docílit.

 Věc se má tak, že jeho oblíbené webové stránky nebyly zrovna rajcovné, aspoň ne pro něj. Prostě jste tam vlezli a tam bylo asi dvanáct fotografií toho opršalého mužíka převlečeného za Tarzana a s tím
zmagořeným orangutanem, který byl vycvičený, aby mu strkal do řiti cosi, co vypadalo na pečené jedlé kaštany.
 Podstata věci byla, že pitomého kluka nechytil na háček sexuální význam pornografie. Zaujala ho sebedůvěra. Odvaha. Naprostá nepřítomnost studu. Pohoda a nefalšovaná upřímnost. Ta tře-sku-tost, s jakou si chlap dokázal stoupnout a povědět světu: „Jo, měl jsem odpoledne volno a rozhod jsem se, že ho strávím takhle. Že tu budu pózovat s opičákem, co mi cpe kaštany do řiti. A je mi fakt putna, jak vypadám. A co si o mně myslíte. Přeberte si to, jak umíte.“ Útočil na svět tím, že útočil sám na sebe. A i pokud se mu to snad do poslední chvilky nezamlouvalo, schopnost usmívat se, probojovat se tím falší, by byla snad ještě obdivuhodnější.


Chuck Palahniuk, Zalknutí, kapitola 5

 „Nic takovýho jako strach neexistuje,“ odpověděl Rasputin. „Emoce jsou jen energie, který vám zakotví v těle na základě nějaký myšlenky. 
 Maličký Clark Kent na něj nechápavě zíral.
 „Chceš vědět, jak se toho zbavit?“ Rapustin se na něj podíval jako zápasník, který se v příštím okamžiku chystá rozlomit židli na dvě půlky. „Měsíc se nesprchuj ani nehol, dokud nebudeš smrdět jako kanál. Pak choď dva tejdny po ulici v ženskejch šatech a v brankářský masce, ke který budeš mít zepředu přidělaného robertka. Takhle jsem to udělal já a od tý doby se mi strach z veřejného ponížení dá se říct vyhejbá.“  

Neil Strauss, Hra, kapitola 7

Dodatek autora: pokud se vážně chcete zbavit svého strachu z ponížení a neuspěchu, doporučoval bych zvolit nějaké méně radikální řešení. Je totiž možné, že po tohle by jste sice hanbu opravdu necítili, nýbrž se hanbou propadli do země.

Chci

Prostě jen chci

Chci zastavit čas,
chci přejít moře suchou nohou,
chci postavit hrad,
chci žít večnou slávou.

Chci toho moc,
ano, já to vím,
Jenže co dělat mám,
když sám sobě nerozumím.

Jsem zvláštní, divný, jsem jedinec,
ale vevnitř jsem jako každý,
i já, tak trochu pokrytec.

Vyčítám si toho hodně,
a teď právě víc než dost,
ty myšlenky co víří ve mně,
se bortí jako z karet most.

Chci seknout se svými zavislostmi,
chci přestat,
tak jako jsem kdysi začínal.
Chci si uvědomit svoje slova
a činy, co jsem vykonal.

A nakonec,
kdo by nechtěl?
Kdo by chtěl žít,
tak jak žije?
Kdo si myslí že nemá problem,
ten v iluzích si spokojeně shnije.

THX za inspiraci Loco

Výsměch Velkého bratra

Jistá japonská firma (kdo jiný než Japonci by měl patent na bláznivé patenty) jménem Omron Corp vymyslela zařízení, které analyzuje, na kolik procent se usmíváte a až Váš úsměv nabere dostatečného lesku, zvěční Vaší podobu. Technika Okao Catch (lze přeložit jako lovec tváří) má být využita v mobilních telefonech a medicíně, pro zjišťování psychického stavu pacienta. Jak užitečné, zdá se. Ale pojďme se na to podívat trochu blíže.

4 důvody, proč se tomu zasmát
- využiti v moderní medicíně (především v nemocích, pří kterých pacienti ztratili vyjadřovací schopnosti, nikoliv však mimiku)
- fotografům to značně ulehčí práci, nebudou už muset otráveně cenit mezi zuby: „No tak řekněte sýr, ne takhle, ještě trochu víc,“ a jen počkají, až za ně přístroj odvede práci sám (teď už jen zbývá, aby ještě lidi sám rozesmával, třeba by jim mohl vyprávět vtipy, anebo dělat grimasy)
- pří výslechu zločinců by se snadno dokázal rozpoznat, zda dotyčný přestupek udělal, nebo ne
- rozpoznání lži od pravdy by hned bylo snazší

4 důvody, proč si nad tím poplakat
- ne každý chce fotku, na které se směje jako idiot
- pokud si tohle nechá zaměstnavatel nainstalovat do práce, tak snadno pozná, kdo má tu správnou pracovní morálku a kdo ne
- státní bezpečnost rozpoznána podle mimiky, kdo má protistátní myšlení (rozumějme geniální využití v kterémkoliv z totalitních režimů)
- další zásah do lidské svobody a v jistém smyslu i zvýšení procenta (a zdokonalení) přetvářky mezi lidmi

Tak co myslíte? Stojí to za to, anebo se jen blížíme do roku 1984. Tedy dnes už 2009.

Návrat zpět

Konečně. Po úmorném čekání, spousty vypitých šálků čaje, mnoho přečtených stránek té nejrozličnější literatury a nakonec po několika set megabitech zabraných nainstalováním balíků Microsoft Office 2007 jsem se vrátil zpátky k tomu, co si nejvíce užívám. Psaní příspěvků na tento blog. A aby to nevypadalo, že jsem se vrátil jen s prázdnou kapsou (rozumějte prázdnými větami) tak hned na začátek uvedu, o čem chci v následujících dnech psát.
Předně to bude reakce na vynález zařízení, které rozpoznává lidský úsměv a vůbec celkové křivky v obličeji. V článku se budu zabývat nad možnosti využití, ale zneužití tohoto přístroje.
Dále bych rád zveřejnil některé ze svých povídek, ale až potom co projdou ještě menší korekturou (jak slohovou, tak pravopisnou). Je také možné, že se tu objeví krapet poezie, avšak optimističtější a ve veselejší notě, než jsou již zveřejněné. Stále se pokouším o zlepšení, tak kdo ví, jak to dopadne.
To bude prozatím vše, i když věřím, že ještě některý z mých nápadu si jistě najde skulinu v mé hlavě, a proklouzne ven, skrz klávesnici na obrazovku monitoru. Ale o tom zase někdy příště. Prozatím se s Vámi loučím a přeji Vám hezký zbytek dne.

Toulka, čili smutná a zamyšlená procházka

Šel jsem už nějakou dobu. Šel jsem sám, obklopen pouze svými myšlenkami, protože od lidí jsem si potřeboval na nějakou chvíli odpočinout. Je to dobré, vypadnout pryč, uvolnit se a zapomenout na to všechno kolem. Jenže to netrvá dlouho, nikdy ne. A tak jsem šel podél kolejí, které se už řádnou dobu nezapojily do funkčního cyklu českých drah a propíral ve své hlavě, co jsem vykonal dobrého a co špatného. Uvažoval jsem, zdali smaže jeden dobrý skutek ten špatný, nebo mi to v duši zůstane zapsané napořád, jako by to vytesali do kamenného kvádru. Kdo ví. Nebyl jsem špatný člověk, ale ani jeden z těch lepších. Byl jsem to já. Takový jakého mě znáte a za určitých situací mě máte rádi. Nebo mě ze srdce nenávidíte. Ale kdo může říct, že je jen milován a že nemá nepřátele? Pravděpodobně nikdo, i když se to někomu může zdát hloupé, vždycky tu budou lidé, kterým se nezavděčíme. Nemusí nám to říct přímo do očí, stačí když si to budou myslet a chlubit se s tím před ostatními. Ale s tím my nic nenaděláme.
A pak jsem přemýšlel o bolesti. O tom co člověka bolí nejvíc. Lidé si často myslí, že je to zlomené srdce, ale co pak bolí lidi co srdce nemají? Ty kteří vším opovrhují a ničeho si neváží? Bolí je snad právě to, že ho nemají? Jenže to je jen psychická bolest. Vůči té se můžete stát po chvíli imunní, když to budete trénovat. To fyzická už je horší. Těžko si budete nic nedělat z toho, že vám někdo uřízne pravé ucho, nebo vydloubne oči. A mě právě bolela levá noha. Nakopl jsem, co jsem neměl. Ani už nevím co to bylo, ale teď se mě to zatraceně drželo, jak růžová žvýkačka na podrážce bot.
Pokračoval jsem dál v cestě. Už dávno jsem se odpojil od silnice u kolejích a teď jsem pokračoval po louce. Našel jsem si perfektní místečko v trávě a posadil se tam. Byl klid. Zahleděl jsem se vzhůru do mraků a na chvíli oněměl nad tou krásou. Jestli pak je tam někde nahoře nebe. Já to asi jen ták nezjistím. Ono to taky není tak lehké přijít do nebe, když se nechováte jako někdo, kdo by tam zapadl. Ono vůbec je málo věcí lehkých. Každopádně jestli nebe někde je, tak tohle místo, tá krásná bílo modrá obloha, by pro to byla úplně ideální. Ztělesňuje všechno co by pravý ráj měl mít. Krásu, něho, čistotu a ušlechtilost. Hmm, jak asi bude vypadat moje peklo?
Najednou byl můj klídek něčím přerušený. Někdo utíkal. Rozhlédl jsem se. Byl to pes, velký lovecký ovčák, přesně ten typ, který by vám mohl ukousnout nohu a ještě si dát Vaše genitálie jako nášup. Ale já jsem se nebál. Jsou tu horší věci z kterých bych měl mít strach. A krom toho, doprovod tomu psovi, jeho majitelka, byla vcelku pěkná bruneta. Když mě viděla sedícího v trávě, zavolala si psa k noze a připnula ho na vodítko. Vstal jsem ze země a šel k ní. Čím jsem byl blíž, tím víc jsem si uvědomoval jak je krásná. Byl to přesně ten typ holky, na které jste mohli nechat oči. Ale potom jste riskovali, že Vás buď pošle do háje, nebo na Vás pošle svého kluka a ten už bude vědět, jak a co, aby jste na ní přestali zírat. Tahle ale neudělala ani jedno, zatím. Když jsem byl od ní jen pár kroků, řekl jsem: „Ahoj, co tu děláš?“
Chvíli bylo vidět, že je na rozpakách a neví co dělat, ale nakonec jí zřejmě došlo její výhoda v podobě obřího psa, takže se mě bát. „Ahoj, venčím tady svého pejska a co ty?“ Teď jsem se zase zamyslel já. Mám odpovědět na její otázku, anebo se jí zeptat na něco dalšího. Nakonec jsem zvolil kompromis. „Já se tu tak toulám. Hezký pes, jak se jmenuje?“ „Touláš? To jako, že se jen tak procházíš? Jmenuje se Tuffy.“ „No tak něco, akorát je v tom trochu víc zoufalství a smutku. Hezký jméno a jak se jmenuje jeho hezká majitelka?“ Rozhodl jsem se, že trochu zrychlím, nemám na to celý den, za chvíli chci už jít domů a to pokud možno tak s jejím telefonním číslem v kapse. Proto jsem na ní nakonec věty mrkl. Možná jsem to neměl dělat, ale teď už? Čert to vem. Zasmála se. To bylo dobré znamení. „Já jsem Monika a co ty tuláku?“ Super, přistoupila na mojí hru a na regulérní flirt, teď už by se to mělo obejít bez potíží. „Já jsem Elite, těší mě,“ řekl jsem a automaticky přistoupil, abych jí políbil na tvář. Jenže ten čokl na mě zavrčel. Lekl jsem se a uskočil. Monika se jen zasmála. „To víš Tuffy si mě hlídá a je strašně žárlivej,“ konstatovala se stále stejným úsměvem. Tak jo ty psisko, až si tady Moniku vezmu za manželku, tak ty budeš první věc co půjde z domu, pomyslel jsem si. „V pohodě, na mě nemá důvod žárlit.“ Pokusil jsem se taky o úsměv. No spíš z toho asi vyšel škleb. Naštěstí jsem se neviděl. Ale Monika se nevyděsila, takže snad dobrý. „Hele, promiň já už budu muset jít, čeká na mě doma večeře,“ omluvila se a úsměv byl ten tam. „Jasně,“ rezignoval jsem dřív, než jsem si vůbec stačil zahřát křeslo v jejím domečku pozornosti. „Ale mohla by jsi mi dát telefonní číslo a někdy by jsme mohli někam zajít,“ navrhl jsem jí. „Ovšem tady bez tvého žárlivého přítele,“ dodal jsem vzápětí. Rozesmálo jí to. No, smysl pro humor jí rozhodně nechyběl. „Tak jo, proč ne,“ souhlasila a vyměnili jsme si na sebe vzájemně telefony. Potom už se vážně rozloučila, tentokrát jsem dostal i pusu, i když ten pes na mě pořád koukal pohledem „zjistím si kde bydlíš a budeš mít problém“, a oba zmizeli za kopcem. Zvažoval jsem, nabídnout jí doprovod, ale ten pes byl pro mě příliš velkou překážkou. Radši si to vyberu jindy, bez něj. A krom toho mě pořád zatraceně bolela ta levá noha.

Hledá se

Pomozte mi najít sebe sama.
Odměna: Svět bude hned o trochu krásnější.... teda alespoň pro mě.

Interview s Bukowskim

Tahle reportáž je mojí slohovou práci na Český jazyk. Měli jsme si vybrat nějakou slavnou osobu z historii, či současnosti a pak s ni udělat rozhovor. Já si samozřejmě vybral svého oblíbence "ztroskotance" Charlese Bukowského, o kterém si myslím vím docela dost. Protože však byla práce omezená rozsahem (2xA4) musel jsem většinu věcí vynechat a soutředit se na ty opravdu zajímavé. Stejně doufám, že se vám bude líbit.


Dobré odpoledne, vážení diváci a příznivci našeho televizního pořadu „literární chvilka“. Naším dnešním hostem není nikdo jiný než slavný prozaik a básník 20. století pan Charles Bukowski, který se proslavil hlavně svými nekonvečními autobiografickými prózami.

Redaktor: „Dobrý den mistře, jak se daří?“
Charles Bukoswki: „Dobrej. Mám se skvěle, právě jsem se vrátil z Kalifornie, kde jsem předčítal svoje básně. Místní lidé byli nadšení. Tleskali mi a cpali se do prvních řad, jen aby mi mohli být co nejblíž a lépe mě slyšeli. Akorát pak se to trochu zvrtlo.“
R: „Jakto? Copak se stalo?“
Ch B: „Byl jsem z toho všeho, tak nějak nervózní. Jako srab nejsem, to ne. Ale stejně, znáte to, vyschne vám v puse a tak to musíte něčím spláchnout. Jenže problém je, že čím víc piju, tím menší chuť na nějakou recitaci mám. A tak se stalo, že po nějakym osmým pivě sem se začal hádat s publikem. Dokonce se mi nějakej malej uchyl začal vtírat na podium a tak jsem ho rázně poslal do prdele. Pak už si jen vzpomínám jak mě Lawrence odtáhl pryč, nacpal do auta a odvezl domů.“
R: „Jistě teď máte na mysli beatnického básníka Lawrence Ferlinghetta, kterému patří nakladatelství City lights books, že?“
Ch B: „Jo, jo, to je on. Fajn chlap, na to že patří do skupiny těch podřadných pisálků.“
R: „Z toho co říkáte, usuzuji, že vás vztah ke spisovatelské skupině Beat Generation, zkráceně Beatníkům, která vznikla v 50 letech 20. století a přispěla ke vzniku hnutí hippies, nebyl zrovna kladný. Je to tak, nebo se mýlím?“
Ch B: „Ne, je to tak. Nesnáším je a vůbec nechápu, jak mě někdo může přiřazovat k té bandě vypatlaných kreténů. Já píšu daleko líp, jsem mnohem oblíbenější a narozdíl od nich já tomu co píšu, věřím. Jsem velký Charles Bukowski, spisovatelské eso, se mnou se nemůže vůbec nikdo rovnat.“
R: „Rozumím Vám, nejste rád, když vás někdo do této skupiny zařazuje. Povězte nám teď prosím něco málo o Vašem životě.“
Ch B: „Co chcete slyšet? Můj život stál za nic. Když jsem byl malý, přestěhovali jsem se s rodičema po zhroucení německé ekonomiky do Spojených států. Bylo to peklo, co vám budu povídat. Celý ty léta jsem měl pocit, že mě to dostane a zničí.“
R: „To bylo tak hrozné? U čeho jste měl pocit, že Vás to „dostane a zničí?“
Ch B: „Tak za prvý to byla škola. Učitelé mě tam nenáviděli, protože jsem neuměl pořádně anglicky, spolužáci se mi dokonce posmívali kvůli mému „skopčákovskému přízvuku“.
R: „Dětí dovedou být občas pěkně hnusné, jen co je pravda.“
Ch B: „A pak tu byl můj problém s dyslexií. Učitele si jednou kvůli tomu pozvali matku do školy. Ta když se o tom dozvěděla, rozplakala se a pořád opakoval „otec se v tobě moc zklamal, co si s tebou jen počneme.“
R: „A jaká byla nakonec otcova reakce?“
Ch B: „Pěkně tvrdá. Ten parchant mě zbil. Poprví za poznámku, kterou jsem dostal za to, že jsem se pral, a pak už se to jenom vezlo. Dokonce si na mě vymyslel takovou sadistickou hru. Měl jsem posekat trávu, což by nebylo nic težkýho, akorát s tím rozdílem, že jsem ji musel zarovnat na centimetr nůžtičkama na nehty. Otec to pak kontroloval, dokud vítězně nezakřičel: „našel jsem stéblo!“ A za to mě pak vždycky zbil.“
R: „To je hrozné, jak dlouho to pokračovalo?“
Ch B: „Dlouho, až jednou, řekl jsem si, že až mě příště bude mlátit, nevydám jediný hlásek a neuroním jedinou slzu. A taky se tak stalo.“
R: „A zafungovalo to?“
Ch B: „Jo zafungovalo, vzpomínám si, že ho to tenkrát docela dost vyděsilo, protože to byl poslední výprask co jsem od něj dostal.“
R: „Takže tím vlastně Vaše utrpení skončila, je to tak?“
Ch B: „Heh, ani náhodou, spíš naopak. Když mi bylo třináct vyrazila mi od trupu nahoru šílený uhry. Měl jsem je všude, po celý hlavě, v každým záhybu svý kůže. Doktoři to označily za Acne Vulgaris, nejhorší podobu akné. Dodnes si říkám, že to tehdy ze mě vybouchl ten můj otrávenej život.“
R: „To jste to tehdy musel mít těžké, zvlášť se ženami, že?“
Ch B: „Ani nevíte jak. Tam v nemocnici jsem dokonce zažil svojí první platonickou lásku. Zamiloval jsem se do sestřičky co mě ošetřovala. Každý večer přišla a svítila na mě ultrafialovou lampou, aby zmírnila ty moje hnisy. Byla to první osoba v mém životě, co se ke mně chovala jako k lidské bytosti a ne jako zrůdě. Ale jinak co se týče žen, tak jsem nikdy moc úspěchu neměl. A proto jsem hodně pil.“
R: „A kdy jste začal pít?“
Ch B: „Jo, to vím přesně. Tehdy mi bylo čtrnáct let, ale díky těm jizvám po akné jsem vypadal starší a tak mi v každé hospodě bez problému nalili.“
R: „A jaké je Vaše oblíbené pití?“
Ch B: „Nejradši mám samozřejmě pivo a pak whisky, nebo gin.“
R: „Když jste mluvil o svém dětství ve státech znělo to většinou dost depresivně a negativně. Měl jste i nějaké jiné, lepší zkušenosti?“
Ch B: „No jedno pozitivum mi to přece jen přineslo. Kamarádi ze sousedství, s kterými jsem se nejprve nesměl moc stýkat, protože podle rodičů byli příliš chudí a my chtěli být bohatí a tak se to neslušelo, mi vymysleli dobrou americkou přezdívku. Místo Henry mi říkali Hanku.“
R: „Nemáte to snad nějakou spojitost s vaším alter egem Henry „Hankem“ Chinaskym?“
Ch B: „Přesně, přesně tak to je. Nebejt toho, tak snad ani nevznikne, anebo vznikne, ale má nějaký jiný blbější jméno.“
R: „Teď když jsme se dostali k Vaší tvorbě, by jste nám toho o ní mohl říct něco více. Kdy jste například začal psát?“
Ch B: „To bylo ještě na základce. Už tehdy jsem měl něco jako talent, protože učitele si obvykle brali moje slohový cvičení a četli je před celou třídou. Nemůžu říct, že mě to netěšilo.“
R: „A o čem byla Vaše první povídka, pamatujete si to ještě?“
Ch B: „Jasně, že jo. Byla o letci z první světový války, takový to frajerský a odvážný eso, co provádí jednu parádičku za druhou.“
R: „Škola jistě musela být pyšná na Váš literární talent.“
Ch B: „Heh, no to teda byla. Víte co mi předpověděli, tehdejší redaktoři školního časopisu Minute man, že bude podle nich dělat, až vyrostu?“
R: „Ne, to nevím, povídejte.“
Ch B: „Prej že budu péct koblihy a dělat do nich větší díry, abych na tom vydělal. No řekněte není to srandovní?“
R: „To vskutku je. A jaké z Vašim současně vydávaných děl by jste nám doporučil?“
Ch B: „Tak především „Šunkovej nářez“, kterej je vlastně autobiografickým popisem mého dětství a pak je taky dobrá sbírka mých povídek „Všechny řitě světa i ta má.“
R: „Nerad Vás přerušuji mistře, ale čas našeho pořadu se pomalu blíží ke konci. Chtěl by jste ještě na závěr něco vzkázat divákům?“
Ch B: „Jo, to bych chtěl. Pijte. Neboť my lidé pijeme, když máme depresi, pijeme, když chceme zapít něco radostného a pak pijeme, když se nic neděje, aby se něco dělo. Charles Bukowski.“

Já Elita

Vždycky jsem chtěl a stále ještě chci napsat knížku. Knížku o svém životě, svých zážitcích, o těch špatných, horších, až po ty nejhorší a i o těch pár docela dobrých. Jmenovala by se Já, Elite a i když ten nápis zní trochu samolibě, někdy v budoucnu se (snad) k němu ještě vrátím a objasním Vám ho. Zatím se s ním musíte spokojit tak je je a s tím, že by patřil k této básni. Ta by tvořila takový úvod do díla. Mimochodem, první čtyřverš je můj oblíbený a doufám, že až umřu tak ho budu mít vytesán na náhrobním kameni. Tak ať se líbí.

Jsem andělem v nebi,
Jsem satanem v pekle,
Jsem bohem vesmíru,
Jsem bohém,
co utápí se v líhu.

Světem se potácím,
a nevím kam jít,
v kabátě bežovém,
chci svůj život žít.

Chci poznat to,
co nazýváte pravdou,
Chci zápasit se lží,
chci jit cestou správnou.

Však existuje taková?
Nebo jsou to jen moje slova bláhová?

Kde je to dobro?
To dobro, co chrání,
co lásku rozdává
a nakonec vyhrává,
….třikrát mu sláva.

Cožpak tu není?
Kam že šlo?
Pryč!
Řeklo nám chcípněte,
nechci vás už vidět více.

A tak nám tu zbyla,
Na našem krásném světě,
jenom ta podlá zkaženost,
co v každém věku kvete.

Tak až zase budete,
trhat ruže, lásky květ,
raději se koukněte,
zdali nemá v trnech jed.

Slzy výčitek zkapávají do panáka whisky

V baru při whisky snažim se psát,
ačkoliv vím, že není oč stát.
Lidé mě nechápou a pohrdají mnou,
a pak se diví, že jdu sám cestou svou.

Rady nepřijímám, mám své vlastní názory,
nepokoušejte se mě přesvědčit svými postoji.
Neříkejte mi, že život je fajn,
když moc dobře vím, co čekat mám.

Bolest a útrapy, zrada a lež,
jak stádo hyen, či otravná veš,
jako nákaza nemoci bíle,
obklopují mě lidé, ty bestie chtivé.

Vždy na pozdrav rukou mi mávají
s usměvem na rtech dobrý den přejí,
a hned jak zahnou za roh do zákoutí,
špičaté zuby děsivě cení.

Nadávky, lži a hnusná slova,
to je jen jejich denní chléb,
tak se pak nedivte, až přijde ta doba,
kdy přetvářka prapor vítězství pozdvihne.

Na co že je internet?

Pánové pochopí, dámy prominou.

Nedávno jsem se setkal se skvělou písničku, u které jsem si nemohl odpustit podělit se s vámi o ní. Věřím dokonce, že většina čechů ji bude považovat za vtipnou, i když se jistě najdou lidi co jí odsoudí, ale to nevadí. Přeci jen země kde jsou nejhledanější výrazi PORNO, SEX a EROTIKA, by jistě měla souhlasit už s jejím názvem, tj. The Internet is for Porn.
Ve stručnost pro neangličtináře o co jde? Je to vlastně taková diskuze-hádka malé holky a bandy chlípníku (v originálním videu ztvarněné maňásky ze Sezamové ulice) o užitečnosti a hlavním smyslu internetu. Ona tvrdí svoje, oni taky. Nakonec jim namítá, že přece využívají internet i jinak (nákupy na ebay, prohlížení portfolii) a oni s ní souhlasí. „Ale Kate“, ptají se vzápětí, „co si myslíš že děláme po tom?“
No ale snad na tom zas nejsme, až tak špatně.

Stáhnout mp3 Internet is for Porn

Proti proudu pitomců

„Kdo nesouhlasí s dnešním systémem, můžeš si vzít krabici od banánů, postavit se na ní někde na náměstí a prohlásit – tahle země není svobodná!“
Miloš Forman

Jsme svobodná země. I když to tak spousta lidí nevnímá, ani vnímat nechce, je to tak. Můžeme si říkat vlastní názor, dělat prakticky co chceme, avšak pouze do té chvíle, než ohrožuje práva ostatních lidí, nebo dokonce jejich život (jak se dnes povedlo jistému čtenáři PB deníku, jehož příspěvek ve mně vyvolal skoro smrtelné zhnusení a donutil mě napsat to, co teď čtete). Což je ale stejně dost velké pole působnosti, možná až zatraceně moc. Alespoň podle toho, co vidím okolo sebe.
Každý z lidí si totiž rád přisadí, napíše článek, nebo projeví svůj názor na předem jasné téma. Radar je špatný, prezident je prezidentem přeběhlíků a Mašínové byli vrazi. A kdo s tím nesouhlasí je Amerikánec, zkorumpovanec, vrah (ale pozor nikoliv komunistický masový vrah, ale obyčejný vrahoun) a hlavně osoba s nulovou oblíbenosti ve společnosti všech těch správně smýšlejících lidí. A v tom je ten zakopaný pes. Lidi rádi kritizují (a já přiznávám, že já nejsem jiný), ale už nepřemýšlejí nad tím, co kritizují. Trochu mi to připomíná stádo ovcí z Orwellovi Farmy zvířat s jejich stále měnícím se heslem o počtu správných nohou („čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší"). Ale tak samozřejmě na druhou stranu chápu pohodlnost toho nemít vlastní názor a nechat se tlačit davem. Sice přijdete o drobnosti jako je vlastní názor, svoboda (paradoxní že?), schopnost přemýšlet a prakticky vlastní identitu, ale i tak se to přeci vyplatí, ne?

Ne, nesuďte mě a neškatulkujte jako tyrana, co chce odřít lidi i o vlastní názor. O to mi vážně nejde. Rád si poslechnu cokoliv od kohokoliv. Akorát se pak dotyčný nesmí divit, že mu jeho názor zkritizuji, nebudu považovat za nutné se s ním dál bavit, případně zasáhnu důrazněji, pokud se mě to bude osobně dotýkat. A že pak skončí v mém vlastním mozkovém skladišti s nějakou přiléhavou nálepkou jako třeba blbec, nebo idiot.

Virtuální usměv

Samozřejmě mluvím o tkz. smailu, který je rozšířený všude tam kde se používá elektronická komunikace a každým kdo má občas dobrou náladu a funguje mu klávesa D případně ). Protože si myslím, že se s ním setkal snad každý, přináším vám pouze takové krátké rozdělení. Nejprve bych chtěl podoknout, že veselý smail se vyskytuje v  dvojí verzi. V této bežně :) a v takovéhle, ještě o něco veselejší a hravější podobě :D. Dále bych to rozdělil do tří skupin a přiřadil k nim druhy lidí, co ho používájí.

:)    :D - typický smail, používáný normálními lidmi, v kterémkoliv věku.
=)   =D - smail psaný člověkem co se rád liší, třebá já ho dost často používám.
x)   xD  - emo smail, nebo taky smail člověka s pokřiveným pohledem na svět (puberťáci, lidé pod vlivem drog, nebo nenadáleho příválu euforie).
(:     (=  - obrácené smaily, že by pro leváky? Nevím tohle jsem nikdy nechápal, třeba mi to někdy někdo vysvětlí.

A který z nich používáte vy?

                         

VAROVÁNÍ: časté usmívání a psaní veselých smailů může způsobovat, že vás lidi budou považovat za bezduché, v lepším případě pokrytecké idioty.

Vážne krátký příspěvek

Dnes jsem rozesílal svým kamarádum text, co jsem napsal. Někteří si ho přečetli ihned (skoro ho zhltli), někteří vůbec ne. 
Většina ho zkritizovala. Sprostý, depresivní, a další věci co oko "normálního čtenáře" dvakrat nepotěší. 
To mi ale nevadí. Kdyť zdravá kritika, nebo spíš její přijímání, patří k tajemství dobré tvorby. Víc mě naštvalo, že jej někteří nepřečetli. A přitom byl opravdu, ale opravdu krátký. Vymlouvali se na to, že cokoliv delšího než pár vět nepřečtou hned. Chápu, že číst je občas dřina. Psát je taky občas dřina, to by jste nevěřili. Ale pak jsem si řekl, možná mají pravdu. Možná bych i pro ně měl napsat něco krátkého, ať se nemusí tolik namáhat. Tak tady to máte.

FUCK.

Spící ministr a jeden energetický nápoj

Hádanka: proč usnul ministr zahraničí při volbě prezidenta?
Odpověď: protože nevypil dost energetických drinku Kamikaze.

Zase jedna ze zpráv, co mě docela pobavily. Na objasněnou, pokud jste ještě sami nezaregistrovali dotyčný billboard, anebo alespoň zprávu o něm. Vtipná a drzá (i když zde by se dalo polemizovat spíše o přívlastku rádoby vtipná) společnost Kamikaze, která vyrábí energetické nápoje, si totiž jako svého nového maskota zvolila na billboard právě podřimujícího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga a jeho slavnou fotku z prezidentských voleb, kde si dává dvacet. Vše doplnila svým reklamním sloganem "Vydržíte déle".
Nebudu říkat, že mi to nepřišlo vtipné. Zasmál jsem se u toho, to je jedna věc. Jenže pak je tu fakt, že kreativci, co reklamu vymysleli, to s ministrem vůbec nekonzultovali. Ten se teď totiž zotavuje z dlouho plánované operace srdce. Takže tím porušili jak rovinu právní, tak rovinu morální zároveň. I když nutno podotknout, že sám Schwarzenberg se ke svému spánku hrdě hlásí a ještě se tím chlubí. „Nespím, ale přemýšlím“. Je pravda, že takhle blbou výmluvu by mi nesežral žádný z učitelů, kdyby mě při hodině načapal v limbu, ale aspoň s tím vyšel se ctí a s humorem. Akorát se pak nesmí divit, když si někdo udělá humor z něho.

Co jsem si dneska přečetl v novinách

„Bursík medaili pro Mašíny schvaluje, pro komunisty je Topolánek vrah“

Nemůžu si pomoci, ale u tohohle nadpisu jsem se celkem nasmál. To, že Bursík zase pro jednou s Topolánkem souhlasí a nekritizuje je pro mě milým překvapením. Naopak to, že komunisti a celý ten levicový blok je proti, mě vůbec neudivuje. Především komunisty asi štve fakt, že to bylo za jejich vlády a potom by si možná taky přáli dostat nějakou tu medaili za služby, co pro nás za ta léta vykonali.
A můj názor na to vše? Především bych upozornil, že bratři Mašínové udělali to, co udělali a co jim je dodnes někým vyčítáno, v jiné době, než je ta dnešní. Byla to doba horší a proto taky lidé dělali horší věci. Tím samozřejmě nechci omlouvat vraždu ze strany kohokoliv, jen netvrdím, že bych se tehdy, kdybych žil, nezachoval stejně, pokud bych k tomu našel odvahu. Bojovali se systémem, který, ač mohl mít pro mě dosud nepochopené klady, byl veskrze špatný. Proto si myslím že byli hrdinové a ocenění si zaslouží.
Dodatek: na serveru iDnes.cz k tomuto tématu také probíhá anketa. Více lidí je zatím proti. Nevím jestli je to důkazem toho, že si neumíme vážit hrdinů, že raději vidíme v každé věci to špatné, anebo tu stále žije hodně přívrženců komunistů, co doufají v lepší časy. Taky v ně doufám….v to, že tyhle lidi už brzo zmizí, nebo přijdou k rozumu.
Zdroj, citace: zpravy.idnes.cz, Josef Mašín: My a vrazi? Ty debaty jsou šokující

„Matka zdravého dítěte žádá statisíce za nepovedený potrat“

No vida. „Vrahům“ z předchozího článku se štítíme dát medaili, ale tady se bude za nepodařenou „vraždu“ ještě platit.
Proberme si tedy fakt. Žena nečekaně otěhotněla a to ke všemu čekala dvojčata. Zašla tedy do nemocnice, aby ji provedli potrat, oni však odstranili pouze jeden plod. Narodila se ji tedy zdravá holčička, které je dnes osm let (proč se teda ozvala až teď a ne hned po porodu?). Právnička dotyčné matky poukazuje na to, že ženě utekl zisk za dobu, kdy musela nečekaně na mateřskou a porod ji také něco stál. Ano s tím se asi nedá než souhlasit. Na druhou stranu ale, není to také chyba matky? V dnešní době, kdy máme antikoncepci všech barev, druhů a vůní je tak těžké se chránit? A potom, i když vím, že asi budu znít trochu mravokárně, neměla lézt do postele, když ještě nebyla připravená na případná rizika.
„Žena žije jinak normální život. Má další dítě, je vdaná. Svou dceru miluje a nelze dávat do souvislostí požadavek na peníze s láskou k dceři,“ říká právnička s tím, že žaloba má být jen výstražnou lekcí pro nemocnice.
No jistě to dává smysl. Tady nejde o peníze, ale o výstrahu. Ale tak, když už z toho něco kápnout může, tak se napakujeme ne? Čím víc, tím líp. Aspoň pak bude mít dcera na nové kolo, koupené z lásky, za peníze od nemocnice, za to že jí má, i když ji nechtěla.
V článku se také zmiňují v jednom odstavci o tom, že žalob na nemocnici bude přibývat. Lidé si prý uvědomují cenu svého zdraví, a pokud je lékař poškodí, žádají náhradu, většinou u soudu. Počkat, lidé si uvědomují cenu svého zdraví? A já jako bych ve své hlavě ještě teď slyšel hlasy těch remcalů a před očima měl ty jejich články, ve kterých si stěžují na placené zdravotnictví. Ale svým způsobem je to legračně ironické. Nechtít platit, chtít na tom vydělat a ještě očekávat kvalitu. Držím palce snad se dočkáme.
Zdroj, citace: zpravy.idnes.cz, Matka zdravého dítěte žádá statisíce za nepovedený potrat

Vytrženo z myšlenek

Protože občas píši i povídky, dost často se o tom zmiňuji 
a chlubím se tím, ale doposud jsem zde žádnou nezveřejnil, rozhodl jsem se, abych dokázal, že
má slova nebyli jen plky, zveřejnit takový utržek z toho, co jsem nedávno stvořil. 
Byl bych rád, kdyby jste se k tomu vyjařili v komentářích, jestli se vám to líbí či ne,
případně jestli je to takhle dobré, nebo to mám ještě dopsat do delší podoby. Předem díky.

Chvíli jsem prostě jen tak přecházel po místnosti se sklenkou Tullamore Dew v ruce, občas se zastavil, napil se a vychutnal si to. Když byla sklenice prázdná, položil jsem ji na bar v kuchyni a zapřemýšlel nad tím, jestli si mám ještě nalít. Rozhodl jsem se, že zatím počkám. Přešel jsem k velkému zrcadlu v chodbě a zašklebil se na sebe. Chlast mi už pomalu lezl do hlavy a tak jsem začal před zrcadlem dělat různé pózy a rozmáchlá gesta. To jsem byl celý já. Blázen, snílek a egoista. „Jsem rytířem ve světě plném špiny a zločinu,“ zakřičel jsem a tasil svůj imaginární meč. „Nebojte se spanilé dámy, jsem tu od toho abych vás zachránil. Pojďte se mnou do mých komnat a ulehněte na mé lóže. A hned půjdem na věc.“ Sakra nešlo to. Byl jsem příliš odrbanej a bezcharakterní, než abych mohl bejt nějakej ctnej rytíř ve třpytící se zbroji. Tak jsem toho nechal, zahleděl se na svůj odraz a prohrábl si rukou vlasy. Trčely mi na všechny možné strany. Nakonec jsem si rukou přejel přes tváře a bradu. Začínal jsem mít pěkné strniště. Měl bych se nechat ostříhat a oholit se. Pak jsem se vrátil zpátky k whisky. Půlka flašky na mě ještě čekala.

Nauč se a nakrm je

Obvykle se neučím anglická slovíčka s takovou chuti a pohodou. Obvykle ani nepřispívám na chudé děti postižené hladem. A hlavně obvykle nedělám reklamu na jiné stránky. Ale tohle jsem si prostě nemohl odpustit, protože mě to uchvatilo svou jednoduchosti a genialitou.
A o čem, že to celou dobu vlastně mluvím? O webových stránkách freerice, kde se snažíte odhadnout synonymum k anglickému slovíčku. Na výběr máte ze čtyř možnosti a nejste nijak limitováni časem. Stránka se dokonce začne přizpůsobovat vašim znalostem, takže vám podle vašich odpovědi buďto zvýši nebo sníží úrověň. Za každé uhodnuté slovíčko dostanou hladovějící děti 20 gramů rýže a za 5 slovíček celý talíř (100 gm). Ano, sice jim asi za chvíli rýže poleze krkem, ale pořád je to lepší než hladovět, ne?
Tak do toho nakrmte ty hladové krky.

                                

Není den jako den

Každý večer předtím než jdu spát, jakože chodím spát docela pozdě, se na chvíli zastavím, ustrnu ve veškeré činnosti a přemýšlím. Pří šálku dobrého čaje, či při sklence hřejivé whisky, sedím a přemýšlím. V hlavě mi probíhají události prožitého dne jako amatérský film a já se ptám sám sebe: „Byl to den dobrý, nebo špatný?“
Stop. Jako bych už slyšel váš nesouhlas. Jako bych slyšel, jak se štítíte takového jednoduchého zařazení. Namítáte přeci, nic není, ani (ne)obyčejný den života, jen dobrý, anebo špatný. Tak jednoduché to přeci není, takhle to přeci nejde. Ne máte pravdu, vskutku není. Souhlasím s vámi, avšak (a vztyčuji prst, abych zdůraznil svá slova), měl bych pro vás jistý klíč, podle něhož by to přeci jen šlo. Ale nebojte se, já nejsem obchodník nabízející psa obaleného kožešinou, vydávajíc ho za ovci. Nenabízím vám jen prázdná slova, bez jakýkoliv důkazů. Schválně přesvědčte se o tom se mnou. Zkuste si říci sami: „Měl pro mě dnešní den smysl? Stál za to, abych mu věnoval čas svého života, byť jen po dobu jeho samého?“ Pokud si upřímně odpovíte a to klidně jen sami sobě, že ano, pak to dozajista den dobrý byl. Avšak pokud si myslíte, že ne, pak to byl den mizerný a takovým by jste se měli vyhýbat, neboť dny takovéto nic nepřináší, avšak plnými náručemi vám berou váš drahocenný čas.
Na závěr bych vás požádal, aby jste mi nespílali a neoznačovali mě jako prachobyčejného filosofa, který jen plácá o ničem, ale že by sdělil něco podstatného a užitečného to ne. Koneckonců každý občas potřebujeme trochu té duševní hygieny.

Volba prezidenta - pár vět jen tak mimoděk (Edit: nakonec jsem se docela rozepsal)

Máme nového prezidenta. Konečně. A není jím nikdo jiný než Václav Klaus, který se osvědčil i v minulých letech. Nebudu zakrývat, že jsem za něj rád. Fandil jsem mu, i když vím, že pravomoce prezidenta nejsou nikterak velké.
Ale teď k samotné volbě. Pro někoho to bylo peklo (někteří se i pekelně potili), pro někoho noční můra (i když kdo ví, co se panu ministrovi vlastně zdálo) a jiní to zase vzali jako příležitost zviditelnit se před lidmi a ukázat, že když oni pustí provaz, tak jejich spolupartnery protistrana hravě přetáhne (tedy potom co jim přetáhne k sobě pár členů). Také se to neobešlo bez hvězdných comebacku, dojemných setkání a projevů o tom, že i když jste europoslancem, stále dokážete lhát a slibovat jako kterýkoliv obyčejný politik. Některé strany ukázaly svojí pravou tvář (možná bych měl spíš říct barvu) a taky to, jak si dokáží stát za svými názory, i když ví, že kandidát koalice s nimi není dvakrát spokojen. Jenže pak ve víru showbussinesu ujedou a začnou ostře kritizovat i ten zbytek. To se samozřejmě potrefené huse nelibí a tak se hned ozve (a přitom by stačilo vyměnit na hradě žárovky za usporné). A to ne zrovna dvakrát slušně a co už vůbec ne, reprezentativně. A přítom pánové, a snad i dámy (ačkoliv jedna poslankyně ze strany zelených mi pomalu začíná připomínat naprosto jiný živočisný druh), sviňárny, podrazy a různé techtlemetle se dají dělat i tajně, s usměvem a navenek naprosto slušně a obětavě. Podívejte se třeba na Ameriku. No tak snad příště, jestli se zatím Česká republika nezbortí, neovládne jí totalita, připádně totalní anarchie. Zatím je tu jen "stará dobrá demokracie". A pak taky spousta demagogu.
PS: gratuluju panu Václavu Klausovi za vítězství v prezidentských volbách. Pogratuloval bych taky panu Janu Švejnarovi a ocenil jeho pevnou vůli a silné nervy. Pro vydržení těchto voleb jich bylo vážně zapotřebí. Avšak bohužel za druhé místo se nic nevyhrává.
PS.1: Nechodili náhodou pan Langr s panem Topolánkem do stejné hospody? Ja jen, kde se mohli naučit takovou skvostnou mluvu, jenž oba vynikají.

Báseň ala Bukowski

Rozhodl jsem se, že když už jsem zmínil v předchozím příspěvku svého oblíbeného spisovatele, tak bych tu mohl uveřejnit i něco ze svého díla, které je jím inspirováno. Předem však upozorňuji, že básně moc nepíšu a podle toho taky vypadá. Snad se to časem zlepší.


Proč píšu

Píšu protože mám depresi,
píšu protože slava z nebe neprší.
Prostě píšu a vy se mi do toho nemáte co srát,
stejně všichni víte, že nemám vás rád.