Toulka, čili smutná a zamyšlená procházka

Šel jsem už nějakou dobu. Šel jsem sám, obklopen pouze svými myšlenkami, protože od lidí jsem si potřeboval na nějakou chvíli odpočinout. Je to dobré, vypadnout pryč, uvolnit se a zapomenout na to všechno kolem. Jenže to netrvá dlouho, nikdy ne. A tak jsem šel podél kolejí, které se už řádnou dobu nezapojily do funkčního cyklu českých drah a propíral ve své hlavě, co jsem vykonal dobrého a co špatného. Uvažoval jsem, zdali smaže jeden dobrý skutek ten špatný, nebo mi to v duši zůstane zapsané napořád, jako by to vytesali do kamenného kvádru. Kdo ví. Nebyl jsem špatný člověk, ale ani jeden z těch lepších. Byl jsem to já. Takový jakého mě znáte a za určitých situací mě máte rádi. Nebo mě ze srdce nenávidíte. Ale kdo může říct, že je jen milován a že nemá nepřátele? Pravděpodobně nikdo, i když se to někomu může zdát hloupé, vždycky tu budou lidé, kterým se nezavděčíme. Nemusí nám to říct přímo do očí, stačí když si to budou myslet a chlubit se s tím před ostatními. Ale s tím my nic nenaděláme.
A pak jsem přemýšlel o bolesti. O tom co člověka bolí nejvíc. Lidé si často myslí, že je to zlomené srdce, ale co pak bolí lidi co srdce nemají? Ty kteří vším opovrhují a ničeho si neváží? Bolí je snad právě to, že ho nemají? Jenže to je jen psychická bolest. Vůči té se můžete stát po chvíli imunní, když to budete trénovat. To fyzická už je horší. Těžko si budete nic nedělat z toho, že vám někdo uřízne pravé ucho, nebo vydloubne oči. A mě právě bolela levá noha. Nakopl jsem, co jsem neměl. Ani už nevím co to bylo, ale teď se mě to zatraceně drželo, jak růžová žvýkačka na podrážce bot.
Pokračoval jsem dál v cestě. Už dávno jsem se odpojil od silnice u kolejích a teď jsem pokračoval po louce. Našel jsem si perfektní místečko v trávě a posadil se tam. Byl klid. Zahleděl jsem se vzhůru do mraků a na chvíli oněměl nad tou krásou. Jestli pak je tam někde nahoře nebe. Já to asi jen ták nezjistím. Ono to taky není tak lehké přijít do nebe, když se nechováte jako někdo, kdo by tam zapadl. Ono vůbec je málo věcí lehkých. Každopádně jestli nebe někde je, tak tohle místo, tá krásná bílo modrá obloha, by pro to byla úplně ideální. Ztělesňuje všechno co by pravý ráj měl mít. Krásu, něho, čistotu a ušlechtilost. Hmm, jak asi bude vypadat moje peklo?
Najednou byl můj klídek něčím přerušený. Někdo utíkal. Rozhlédl jsem se. Byl to pes, velký lovecký ovčák, přesně ten typ, který by vám mohl ukousnout nohu a ještě si dát Vaše genitálie jako nášup. Ale já jsem se nebál. Jsou tu horší věci z kterých bych měl mít strach. A krom toho, doprovod tomu psovi, jeho majitelka, byla vcelku pěkná bruneta. Když mě viděla sedícího v trávě, zavolala si psa k noze a připnula ho na vodítko. Vstal jsem ze země a šel k ní. Čím jsem byl blíž, tím víc jsem si uvědomoval jak je krásná. Byl to přesně ten typ holky, na které jste mohli nechat oči. Ale potom jste riskovali, že Vás buď pošle do háje, nebo na Vás pošle svého kluka a ten už bude vědět, jak a co, aby jste na ní přestali zírat. Tahle ale neudělala ani jedno, zatím. Když jsem byl od ní jen pár kroků, řekl jsem: „Ahoj, co tu děláš?“
Chvíli bylo vidět, že je na rozpakách a neví co dělat, ale nakonec jí zřejmě došlo její výhoda v podobě obřího psa, takže se mě bát. „Ahoj, venčím tady svého pejska a co ty?“ Teď jsem se zase zamyslel já. Mám odpovědět na její otázku, anebo se jí zeptat na něco dalšího. Nakonec jsem zvolil kompromis. „Já se tu tak toulám. Hezký pes, jak se jmenuje?“ „Touláš? To jako, že se jen tak procházíš? Jmenuje se Tuffy.“ „No tak něco, akorát je v tom trochu víc zoufalství a smutku. Hezký jméno a jak se jmenuje jeho hezká majitelka?“ Rozhodl jsem se, že trochu zrychlím, nemám na to celý den, za chvíli chci už jít domů a to pokud možno tak s jejím telefonním číslem v kapse. Proto jsem na ní nakonec věty mrkl. Možná jsem to neměl dělat, ale teď už? Čert to vem. Zasmála se. To bylo dobré znamení. „Já jsem Monika a co ty tuláku?“ Super, přistoupila na mojí hru a na regulérní flirt, teď už by se to mělo obejít bez potíží. „Já jsem Elite, těší mě,“ řekl jsem a automaticky přistoupil, abych jí políbil na tvář. Jenže ten čokl na mě zavrčel. Lekl jsem se a uskočil. Monika se jen zasmála. „To víš Tuffy si mě hlídá a je strašně žárlivej,“ konstatovala se stále stejným úsměvem. Tak jo ty psisko, až si tady Moniku vezmu za manželku, tak ty budeš první věc co půjde z domu, pomyslel jsem si. „V pohodě, na mě nemá důvod žárlit.“ Pokusil jsem se taky o úsměv. No spíš z toho asi vyšel škleb. Naštěstí jsem se neviděl. Ale Monika se nevyděsila, takže snad dobrý. „Hele, promiň já už budu muset jít, čeká na mě doma večeře,“ omluvila se a úsměv byl ten tam. „Jasně,“ rezignoval jsem dřív, než jsem si vůbec stačil zahřát křeslo v jejím domečku pozornosti. „Ale mohla by jsi mi dát telefonní číslo a někdy by jsme mohli někam zajít,“ navrhl jsem jí. „Ovšem tady bez tvého žárlivého přítele,“ dodal jsem vzápětí. Rozesmálo jí to. No, smysl pro humor jí rozhodně nechyběl. „Tak jo, proč ne,“ souhlasila a vyměnili jsme si na sebe vzájemně telefony. Potom už se vážně rozloučila, tentokrát jsem dostal i pusu, i když ten pes na mě pořád koukal pohledem „zjistím si kde bydlíš a budeš mít problém“, a oba zmizeli za kopcem. Zvažoval jsem, nabídnout jí doprovod, ale ten pes byl pro mě příliš velkou překážkou. Radši si to vyberu jindy, bez něj. A krom toho mě pořád zatraceně bolela ta levá noha.