Vytrženo z myšlenek

Protože občas píši i povídky, dost často se o tom zmiňuji 
a chlubím se tím, ale doposud jsem zde žádnou nezveřejnil, rozhodl jsem se, abych dokázal, že
má slova nebyli jen plky, zveřejnit takový utržek z toho, co jsem nedávno stvořil. 
Byl bych rád, kdyby jste se k tomu vyjařili v komentářích, jestli se vám to líbí či ne,
případně jestli je to takhle dobré, nebo to mám ještě dopsat do delší podoby. Předem díky.

Chvíli jsem prostě jen tak přecházel po místnosti se sklenkou Tullamore Dew v ruce, občas se zastavil, napil se a vychutnal si to. Když byla sklenice prázdná, položil jsem ji na bar v kuchyni a zapřemýšlel nad tím, jestli si mám ještě nalít. Rozhodl jsem se, že zatím počkám. Přešel jsem k velkému zrcadlu v chodbě a zašklebil se na sebe. Chlast mi už pomalu lezl do hlavy a tak jsem začal před zrcadlem dělat různé pózy a rozmáchlá gesta. To jsem byl celý já. Blázen, snílek a egoista. „Jsem rytířem ve světě plném špiny a zločinu,“ zakřičel jsem a tasil svůj imaginární meč. „Nebojte se spanilé dámy, jsem tu od toho abych vás zachránil. Pojďte se mnou do mých komnat a ulehněte na mé lóže. A hned půjdem na věc.“ Sakra nešlo to. Byl jsem příliš odrbanej a bezcharakterní, než abych mohl bejt nějakej ctnej rytíř ve třpytící se zbroji. Tak jsem toho nechal, zahleděl se na svůj odraz a prohrábl si rukou vlasy. Trčely mi na všechny možné strany. Nakonec jsem si rukou přejel přes tváře a bradu. Začínal jsem mít pěkné strniště. Měl bych se nechat ostříhat a oholit se. Pak jsem se vrátil zpátky k whisky. Půlka flašky na mě ještě čekala.