Bezbolestná vicodinová lázeň

Ano přiznávám se ujíždím na dr. House, a to dokonce tak moc, že kvůli jednomu obrázku (promo k připravované 4. serii, převzaný z webu http://house-md.serial4u.cz/) jsem vytvořil tenhle příspěvek. O tohle jsem se prostě musel podělit, koneckonců kdo z nás si po težkém a otravném dnu nedá uklidňující vanu, plnou hřejivé vody. Co na tom, že tady je místo vody spousty tub Vicodinu. Uklidňující je obojí.
Poznámka: Vicodin je lék tišící bolest, vydávaný (alespoň legální cestou) pouze na předpis lékaře.

Jeden za všechny, všichni za mě

Hned v nadpisu jsem si dovolil překroutit známé a čestné mušketýrské motto, tak aby odpovídalo tomu, o čem chci dnes psát. Davová psychóza, neboli (většinou) vědomá manipulace s davem ve svůj vlastní prospěch. V praxi to vlastně znamená, že ten Jeden přesvědčí Všechny, aby spolu sdíleli své myšlenky a cíle, ale nakonec to není, že Všichni stojí za každým jedním z nich, ale jenom za tím Jedním a za jeho myšlenkami a cíli.

Uznávám, že to zní trochu zmatečně a proto jsi dovolil použít ještě jednu metaforu. Davová psychóza začíná jako taková malá sněhová koule (manipulátor) valící se z kopce. Jak se kutálí, nabaluje se víc a víc (dav), roste a jen málokomu se pak před ní povede uskočit do bezpečí (silnější jedinci odolají). Potom sice dole, konci své cesty, narazí a rozpadne se, ale „prvotní jádro“ (manipulátor), které nachytalo ostatní (dav), zůstane prakticky neporušené.

Z toho by mělo vyplynout pár jednoduchých závěrů. Davová psychóza opravdu není nic pro čestné a zásadové lidi (je to vlastně "oblbování“ druhých), a pak tomu, kdo manipuluje a nachytává ostatní se obvykle nic nestane, na to stojí příliš v pozadí a v bezpečí. Proto by jsme si měli dávat pozor, než někomu na něco kývneme. Na konec článku uvádím tři možnosti manipulace s davem využívající emoce.

Využití emocí při manipulaci s davem:

Negativních (strach, úzkost, zoufalství)
Tak se obvykle děje u jakéhokoliv ohrožení života (tedy u většiny katastrof), v níž sami figurujeme, anebo i někdo nám blízký. Zde obvykle není manipulace využíváno ve svůj prospěch (tedy vědomě), protože i sami manipulátoři se cítí ohroženi a obvykle i podvědomě zmanipulují sami sebe. Častější je pak využití spojení negativních emocí s kladnými, ale o tom níže.

Za všechny uvedu příklad potápějící se lodi, kde vidina rychlé záhuby donutí osoby na ní se nacházející jednat zkratově a chaoticky. Stačí tu jeden hysterický člověk a ostatní už se jeho paniky chytnou. Nakonec je spousta lidí zbytečně zraněno, pár jich možná zahyne, a to i přesto, že by se mohli zachránit všichni.

Pozitivních (spokojenost, radost, úspěch)
Pozitivních emocí je často využíváno v mnoha sektách a televizních show. Můžete na ně narazit i při různých sešlosti, když se tam objeví dost charismatická osoba. O takových lidí se často tvrdí, že dokáží nakazit ostatní dobrou náladou. Sám bych to nevystihl lépe. Ti pak dokáží vyvolávat v ostatních dojem radosti a sebevědomí (tím, že se s nimi baví, je vlastně dostanou na svojí „úroveň“) a s takovými lidmi se dá pak manipulovat snadno, anebo přinejmenším snáz než s člověkem emočně chladným.
Poznámka: tohoto druhu manipulace také často využívají různé hudební hvězdy, které, i když jejich talent je sporný, dokáží kolem sebe vytvořit velké davy fanoušků a dokonce dát i vznik novému směru (EMO)

Při setkáních většiny sekt se využívá k manipulaci těchto prvků: tiché opakující se hudby, doprovázené bubnováním (pomáhá navodit hypnotický stav), aromatických látek (když se bude podvědomě soustředit na silnou vůni okolo sebe, jeho zbývající smysly nebudou tak ostražité) a perfektní modulace hlasu. Ta je ostatně využita i při získávání nových členů, nebo financí, je to tzv. technika šokem (nejdřív začnou hlasitě vykřikovat, pak klesnou hlasem a něco Vám dají, např. brožurku, talisman, který si od nich ve stavu šoku vezmete a protože budete cítit pocit viny, snáze přistoupíte na jejich žádost o příspěvek).

Spojení obou dohromady. Nejprve negativních a pak pozitivních (upozornění na problém a následné předložení východiska)
Nejhojněji využívaná forma davové psychózy, má své uplatnění takřka ve všech kde něco propagujeme (reklama-výrobek, politika-člověka). Nejprve musíte uvést všechny negativa svého oponenta (klidně může být i abstraktní, např. neexistuje prášek na praní, který by jsi mohl poradit s tou špínou) a pak přijít se svým řešením (Omyl. Máme přeci … a ten vyřeší všechny naše problémy). Když se ještě uvažovalo o využití podprahové reklamy, slogany většinou byly krátké a měli následující znění: Máte žízeň (problém)? Pijte …(řešení).

Jeden příklad za všechny. Německo, které po válce platilo válečné reparace, a sociální situace většiny jeho obyvatel byla dosti tíživá (nezaměstnanost, hospodářská krize), přistoupilo na myšlenku Adolfa Hitlera o nadřazenosti Německého národa. A to si rozhodně myslím, i když nemám němce moc v lásce, že to nebyli nějací velcí hlupáci (hlupáci jsou ti, co jeho myšlenky zastávají do dnes) a přesto je v té době uchvátil. A proč? Je to prosté, navrhl jim v té době nejednoduší řešení na jejich problém. Je vysoká nezaměstnanost? Tak jí snížíme tím, že zaměstnáme spousty lidí ve zbrojírenském průmyslu. Potom přestaneme platit válečné reparace a zabavíme židům jejich majetek a hned se zbavíme hospodářské krize. Samozřejmě nám to dnes zní absurdně, ale my se máme relativně dobře. Uvidíte, až přijdou volby a zamyslíme se nad problémy jako je nezaměstnanost, velké daně, ale i další, tak jestli půjdeme za tím, kdo říká pravdu, nebo za tím kdo říká „hezčí věci“ a slíbí nám víc.

„Nebezpečí přichází od těch, kteří chtějí být podle vašeho gusta.“
Demosthenes

Geniální seriáloví hrdinové

Zřejmě každý, kdo má trochu volného času, se v současné době kouká na seriály. Ty tam jsou doby, kdy v televizi běžely pouze telenovely typu Esmeralda (každý byl zvědavej jestli nakonec procitne), sáhodlouhé ságy o intrikách a vztazích zastoupeny nekonečným seriálem Báječní a bohatí (kterému „úspěšně“ konkurují česká Rodinná pouta), akčňáky jako MacGyver (ve kterém dostal zdravý rozum pořádně na frak), anebo kriminálky, u kterých jsem si nejvíce oblíbil seriál Komisař Rex (geniální pes, co vyřešil každý případ a stihl při tom všem zblajznout housky se salámem). Ano, tenkrát ty seriály stačily, aby unaveným lidem, jenž přišli stahaní z práce poskytly nenáročnou zábavu. Jenže jak se člověk vyvíjí a stává se chytřejším (to není vtip, to jen na některých místech prostě vázne čas), vzrůstá také jeho náročnost. Už nebere obyčejné seriály s obyčejnou zápletkou, kde je jasné, jak vše dopadne už podle názvu epizody. Dnes už chce víc. Chce komplikované a charismatické hrdiny, pokud možno záporáky s „jiným“ pohledem na svět. Chce aby v seriálu byla jistá dávka mystiky a napětí, ale pokud možno se jeho zápletka mohla kdykoliv stát i jemu (např. seriál Ztracení, havarovat na opuštěném ostrově můžete klidně i dnes). Rozhodl jsem se s vámi podělit o rozbor dvou mých velmi oblíbených seriálů a především jejich hlavních hrdinů.


„Jsem Dr. Gregory House pro Vás Greg. Jsem jeden ze tří doktorů, pracujících tady na klinice. Jsem komisí certifikovaný diagnostik, s dvojitou specializací na infekční choroby a nefrologii. A také jsem jediný doktor, který je zde proti svojí vůli. Ale není se čeho obávat. Protože u většiny z vás by to svedla opice s lahvičkou Brufenu. Když už o tom mluvím, ty zvlášť otravní si všimnou tohohle. To je Vicodin. Je můj. Jenom můj, vy ho mít nemůžete. Ne, nemám problém se zvládáním bolesti. Mám problém s bolestí. Ale kdo ví? Možná se mýlím. Možná jsem už příliš zfetovaný na to, abych to mohl posoudit.“

První seriál se jmenuje Dr. House, je z lékařského prostředí a sledujeme v něm osudy geniálního doktora Gregoryho House, jenž se zabývá diagnózou a vyřeší jakýkoliv sebe složitější případ. Na první pohled takřka bezchybný hrdina, má i své vady. Neustále ho bolí noha, a tak chodí o holi a prášky proti bolesti(vicodin) do sebe hází jak tic-tacky. K většině svých pacientů je hrubý, cynický a sarkasmu na nich nešetří. Navíc jim pokud je to nezbytné lže a manipuluje s nimi, tak jak se mu to hodí. Proto je pro většinu lidí jednat s ním utrpení. Navzdory těmto záporům je ale dr. House schopen obětovat vše záchraně pacienta a často se tedy chová lidštěji, než jeho „hodné“ okolí. Je zábavné sledovat jeho chování a poslouchat jeho hlášky, které už se zapsaly do podvědomý veřejnosti jako památné citáty. Mimoto je postava inspirována Sherlockem Holmesem, mým oblíbeným knižním hrdinou, s nímž sdílí schopnost brilantní dedukce (diagnózy), nutnost „něco dělat“, racionální úvahy, zálibu v hudbě a závislost na lécích.

„Miluju Halloween, je to jediný den v roce, kdy nosí masku všichni, nejen já. Lidé si myslí, že je legrace předstírat, že jste monstrum. Já celý život předstírám, že jím nejsem.“

Druhým seriálem je Dexter, se stejnojmenným hlavním hrdinou Dexterem Morgenem. Ten pracuje pro Miamskou policii, jako uznávaný soudní expert. Přes den je normální člověk, sympatický, vtipný a šarmantní. Je chápajícím bratrem, milujícím přítelem i rady schopným kolegou. Jenže v noci je někdo jiný. Zabíjí vrahy a další zločince, kteří ušli spravedlnosti. Tím ukájí svou touhu zabíjet, kterou má už od dětství. Ale, protože zabijí jen ty „zlé“ je to docela sympaťák, který však není schopný cítit jakékoliv emoce a snaží se to před ostatními maskovat, což často vede k absurdním situacím. Seriál tvoří z velké části Dexterovi monology, komentující dění okolo něj a ty je přímo radost poslouchat.

Tyto seriály mají na první pohled něco společné: záporný hlavní hrdina, bojující s jistým druhem nepřátel (nemoci, vrazi). Na druhý pohled je tu ale velký rozdíl: House, který si prakticky na nic nehraje a je mu jedno, jak svou upřímností raní okolí a co si o něm budou ostatní myslet a Dexter předstírající prakticky všechno co děla, aby se o něm nikdo nedozvěděl pravdu. A na třetí, poslední pohled je tu ještě jedna velká spojitost: u obou se budete skvěle bavit.

S radarem vstříc světlejším (nikoliv ozářenějším) zítřkům

Dnes jsem se rozhodl zaměřit na otázku, která každého správného (i když podle statistik vyhodnocované těsně po každém vyhraném hokejovém zápasu našim týmem, ČR žádného špatného nemá) vlastence trápí nejvíce. Otázka zda-li v naší krásné, přistěhovalci a úředníky zamořené zemi nechat postavit americkou radarovou základnu (zkráceně ARZ). Zprvu jsem váhal, zda-li není tento příspěvek zbytečné psát. Přeci jen většina lidí na tuto problematiku svůj názor již vytvořený má a nechce ho za nic na světě měnit. Proč by to taky dělali, když jim do oušek pár politických stran a velká část médii šeptají, jak se činí dobře. Z jedné strany jim podsouvají myšlenku o nedostatku informací a z té druhé do nich hustí své vlastní. Je to velmi prostá, ale o to účinnější davová psychóze (ta bude mým příštím tématem). Nehodlám tedy nikomu brát jeho názor, ať už se mi zdá sebepitomější (což dotyčnému může zase připadat ten můj), jen se chci zaměřit na fámy a pomluvy, které se ohledně radarové základny vyrojily, jak Japonci na E3 (pro neznalé prestižní výstava počítačové a jiné techniky). Dodal bych ještě, že mé stanovisko ke stavbě radaru je spíše KLADNÉ, i když občas se po výroku některých našich politiků (viďte pane místopředsedo) chytám za hlavu a nedivím se, proč jsou někteří lidé proti.

Vybrat šest protiargumentů by bylo snadné. Avšak vybrat šest smysluplných protiargumentů už tak snadné není. To vypovídá o jednom. Tito odpůrci se v honbě za co největším počtem důkazu o škodlivosti a nevýhodách radaru, přestaly ohlížet na to, jak hloupě jejich důvody zní a jak snadno se dají vyvrátit. Přesto se zde pokusím uvést pět z nich a to ty, které jsou z mého pohledu celkem rozumné a dalo by se o nich diskutovat. Předem se omlouvám za laickou formu, která bude odpovídat mému věku, alespoň to snad budu znít srozumitelně.

Argument č.1 – Proč by ARZ měla být zrovna u nás, když může být stejně dobře v Polsku, anebo v Ázerbájdžánu, jak velkoryse nabízel Putin.
Spousty odpůrců se ptají právě na tohle, aby si však v mžiku odpověděli: „To je přece jasný jak facka, má být u nás, aby mohli Američani špehovat Rusko. O to jim přece jde.“ Takže vezměme to hezky popořadě. Zaprvé silně pochybují o úmyslech USA „špehovat“ Rusko prostřednictvím ARZ, když všechny dostupné technické prostředky na zemi a v kosmu jim k tomu bohatě stačí. A proč by radar neměl být v Polsku? I když je možné, že tomu tak nakonec bude, spíše bych se přikláněl k možnosti, a Amerika to podle mě i tak nakonec udělá, aby se u nás postavil radar s naváděcím systémem a v Polsku bylo umístěno vlastní odpalovací zařízení s protiraketami (což automaticky vyvrací argument, že u nás umístěný radar má sloužit i k útoku). Umístění v Ázerbájdžánu je myslím zbytečné probírat. Bylo to jistě zdvořilé gesto, ale jinak veskrze prázdné a ani Rusové sami nemohli očekávat, že by s tím Amerika souhlasila. Nakonec tu zbýváme My, jak sami sebe hrdě označuje, střed Evropy. Američané si prostě všimli naší výhodné polohy, na kterou jsme my tak pyšní a to jim snad nebudeme zazlívat.

Argument č. 2 – Dobře víme tedy proč si vybrali Českou Republiku, ale proč by jsme tu my měli trpět cizí vojáky? Copak musíme lézt pořád Američanům do zadku.
Samozřejmě, že nemusíme. A stejně tak samozřejmě se na nás Američané nebudou zlobit, když to uděláme a ani na nás nijak nezaútočí, když vytáhneme zpod postele srp a kladivo a s jejich pomocí je odsud vykážeme. Pak se jen nedivme, až se objeví další válečný konflikt a místo pomoci se nám od Ameriky dostane pouhé zamávaní a to nikoliv všemi prsty, ale pouze jedním. Jasně jsme v NATO, takže jsou nuceni nám pomoci, ale stejně tak by nás slušnost měla donutit, abychom teď pomohli my jim. Přeci jen nám pomohli ve válce (a nejenom v jedné) a také po ní, tak bychom mohli projevit trochu vděku. Doplnil bych pouze, že Američani zaměstnaní na ARZ budou převážně vědci a vojáků zde bude „trpět“ minimum.

Argument č. 3 – Ano to je pravda, ale i Rusové nás osvobodili, aby nás pak začali okupovat. Kdo zaručí, že Američané neudělají totéž.
Omlouvám se, ale tohle vážně nepovažuji za argument, leč se v obdobných podobách objeví skoro v každé diskuzi o ARZ. Už jen to, že se tímto obhajují lidé s názory blízko těm KSČM a ti lidé, kteří za dob komunistické nadvlády drželi hubu a krok se systémem, protože věděli jak by dopadli, kdyby zkoušeli to co zkouší teď, je více než směšné. Znovu podotýkám to, co jsem zmínil v minulém odstavci: budou tu především američtí vědci. Sami uznejte, jak vhodná je tato sorta lidí na dobývání a obsazování státu. Ale hlavně, kdo si může myslet, že kdyby nás Amerika chtěla obsadit, tak nás neobsadí? Samozřejmě kdyby chtěla, tak to udělá, prostředky na to má. To, že se nás slušně zeptá a toleruje náš názor, je věc kterou už mnozí přehlíží. A i kdyby nás nakonec obsadila, jakože tomu nevěřím, tak budu raději žít pod nadvládou „volnomyšlenkářského“ USA než podstatně „tvrdšího“ Ruska.

Argument č. 4 – Radar se stane hlavním cílem a bude přivolávat nežádoucí pozornost všech agresorů, při případném konfliktu. Už teď nám Rusko vyhrožuje, že na nás, po postavení radaru namíří svoje střely.
Opakuji ARZ nemá jako taková s Ruskem nic společného. Má být postavena jako pojistka, proti případným raketám z Irán, KLDR, či jiným (což teoreticky může být i Rusko, pokud se špatně probudí a vyšle raketový pozdrav). Tyto státy rozhodně nemají dostatek raket na to, aby s nimi mohli jen tak plýtvat na „obyčejný“ radar. Také si nemyslím, že by se nějak razantně zvýšil počet teroristických útoků na naši zemi, poté co se „spřáhneme s Amíkama“. A hrozby z Ruska, z kterých se spoustě lidem zbarvují trenky, je jen podlé a zbabělé zastrašování. Pokud jim na to přistoupíme, kdo zaručí, že si nezačnou diktovat další podmínky? Přeci jen, pokud zde ARZ bude, museli by zaútočit nejen na nás, ale i na Ameriku. A do toho se ani takové velmoci jakou Rusko je, jen tak chtít nebude.

Argument č. 5 – Neznáme účinky tak výkonného radaru na život obyvatel okolí. Z těch lidí co budou bydlet poblíž se klidně časem můžou stát mutanti.
Ach ano, a kolik takových vyděšených hlasů se ozvalo, když se zde objevil první televizní vysílač, nebo se začali šířit spekulaci o škodlivosti mobilních telefonů. A přestalo se po tom koukat na televizi, nebo si snad myslíte, že mobil má u sebe jen pár odvážlivců? Jistě tomu tak není a s ARZ to bude podobné, když ani nebude naplno zapnutá pořád, ale jen v nejnutnějším případech. Většinu času poběží na pohotovostní režim, který není škodlivý, jak se ostatně mohli přesvědčit naši poslanci na Marshallových ostrovech, kde bylo čisto a obyvatele zde neměli žádné třetí oko, nebo blány mezi prsty.

Argument č. 6 – Důsledná ochrana proti nebezpečí válek a terorismu vyžaduje snižování napětí ve světě, nikoliv nové základny, které napětí zvyšují.
Na tohle koluje po internetu dosti trefná metafora. Zní přibližně takto: „Pokud chcete snížit počet krádeží, sundejte si ze svých dveří zámek.“ Je to tak. Pokud si myslíte, že válkám se zamezí tím, že omezíme zbrojení, jste buďto hlupáci, anebo zatracení idealisti. Tak či tak, měli by jste se nad tím ještě zamyslet.

Na závěr stručně, proč jsem pro:
Zapomeňme teď na chvíli na naše závazky vůči USA a uveďme si „sobečtější“ důvody. Třeba to, že bude ve vlastním zájmu Ameriky nás ochránit, když propukne konflikt, protože tady bude jejich vlastní majetek – Radarová základna. Mimochodem Radarová základna, kterou by jsme si my nemohli dovolit postavit ani teď, a zřejmě ani v blízké budoucnosti. A pacifistům tvrdícím, že je naprosto zbytečná vzkazuji: dnes možná ano, ale jste si jistí, že tomu tak bude i zítra?

Jak se vypořádat s nemocnými feťáky

Berete prášky? A berete je často? No tak to se na mě nezlobte, ale pak jste prachsprostej feťák, kterej jen pumpuje společnost o naše (a o to víc nás to sere, co mi je do toho, že taky platíte daně) peníze (v podobě léků), kterými se pak může sjet. Jo tak Vy máte bolesti. No tak to je jednoznačně psychický. Stres, vyčerpání, přepracovanost. To si běžte léčit jinak, třeba si odjeďte k moři, tam se natáhněte pod palmu, meditujte a smějte se, dokud vás to nepřejde. A vy máte práci? A závazky? A povinnosti? Aha Vy vlastně žijete normální život s normálními problémy. Tak hele tady máte ty prášky, ale pro mě jste stejně ubohej feťák, i když do ksichtu Vám to asi neřeknu. Ne, na to už jsem příliš sjetej.

Teď trocha vlastní zkušenosti. Bolí mě hlava. A to mě bolí sakra často. Tak často, že léčba smíchem a studeným hadrem zabírá asi tak dobře, jako pastička na myši bez sýra, nebo dokonce bez přítomnosti myši. Co mám dělat pak? Trpět? Děkuji nechci, nejsem sadista, zastávající přesvědčení, že bolest je dobrá. Pro mě je dobrá asi tak, jako osolený čaj. A lidé trpící chronickými bolestmi ví, o čem mluvím. Jenže šťastné, zdravé a „na-drogách-nejsme-závislé“ okolí na to kouká trochu jinak. Jakmile někdo vidí, že si berete prášek, nebo nedej bože druhý (tak to už je hodně velký závislák), tak si pomyslí TO svoje. A většinou je to TO v pozdějších dobách pro nemocného stejné utrpení, jako bolest sama. Tedy ve většině případů.
Já se v tomhle nenechávám ovlivnit nikým, ale tím, jak mi je, jak se cítím. Je mi špatně, sahám po lécích. Jasně vím, o kolik by bylo lepší jít se vyspat, uvolnit se, odpočinout si. Jenže co mám dělat, když jsem ve škole/práci/na důležité schůzce? Mám se zvednout, říct je mi blbě, jdu si dát chvilku dvacet, až mě to přejde, tak se vrátím? Už vidím to učitelovo nadšené pokývání hlavou a uznalý souhlas: „Podívejte se na něj. Tenhle člověk nebere prášky, naopak se z toho snaží dostat sám. Je mu jedno, že bude mít poznámku a zmešká zkoušku, hlavní je přece zdraví. Bude žít o pár let déle, i když asi bez jakékoliv školy a na stále zaměstnání to taky moc nevidím, ale bude.“ A to je pravda.
Na druhou stranu věřím, že jsou lidé, kteří na to okolí dají. Bojí se brát prášky před ostatními a radši trpí, aby pak spolykali celou tubu, až se ostatní otočí, najednou. Koneckonců já se tomu nedivím, někdo naše psychiatrické léčebny, občas i hřbitovy zaplnit musí.
Na závěr nebude poučení, rada, nebo veselá pointa, nýbrž otázka. Co je pro Vás osobně lepší. Žít o pár let déle, bez léků, ale v bolestech, nebo mít ten život o něco kratší, avšak spokojený? Já už si vybral. A nelituji toho.