Nálepkování

Pokud si názor na druhé vytváříme během prvních tří vteřin, tak zbytek setkání děláme pouze to, že se v něm utvrzujeme. A ještě později, až se s dotyčným rozloučíme, se snažíme přesvědčit o svém názoru ostatní. Z toho by mělo vyplynout, že manipulujeme nejen s ostatními, nýbrž i sami se sebou. O tom ale v tomto článku mluvit nechci. Chtěl bych se zaměřit především na přesvědčování ostatních o svém (tedy našem) názoru, co se lidí týče. Pokud tak chceme učinit, často k tomu zvolíme cestu označením (neboli tkz. nálepkováním). Pro lepší přehlednost jsem zvolil takovéto rozdělení:

Označování druhých pomocí:
1) Podstatných jmen (dobrák, zločinec, hamoun, podrazák, hezoun, atd.)
2) Přídavných jmen (hodný, zlý, chamtivý, úskočný, milý, atd.)
3) Sloves (udělal takovou dobrou věc, škodí a škodí, pořád něco vymýšlí, atd.)

Přesně v tomto pořadí je i závažnost daného označení. Přeci jen, když o někom řeknete, že je dobrák, pak je asi dobrákem pořád a jen tak o to nepřijde. Ale když o něm tvrdíte, že udělal takovou dobrou věc, tak to klidně mohla být i náhoda, která se nemusí už nikdy opakovat. Samozřejmě pak musíme počítat s tím, že co je dobrá vlastnost pro jednoho nemusí být dobrá vlastnost pro druhého. Také zde záleží na tom, jak to vyslovíme. Pokud řekneme: „To je ale dobrej hezoun,“ a budeme to vyslovovat obdivně, tak to jistě bude vyznívat kladně. Naopak říct: „To je ale strašnej hezoun,“ a přitom to vyslovíme s opovržením, bude dotyčný vypadat jako marnotratný nafoukanec. Všimněte si i slov dobrej a strašnej. Přestože v těchto případech vyjadřuje slovo strašnej množství (dalo by se klidně zaměnit za slovo velkej), u spousty lidí už jeho použití vyvolá negativní dojem. To by zatím bylo o tomto tématu vše, je však možné že se k němu ještě v budoucnu vrátím. Na závěr jsem si neodpustil jeden vcelku povedený citát. Posuďte sami.

" Nejsi to co si, ale to, co si o tobě myslí ostatní. "
Richard Fish

O pondělních útrapách

„Nemám rád pondělí,“říká tlustý kocour Garfield, když předvede bravurní zakopnutí, spojené s dvojitým saltem vpřed a zakončí to zarytím čumáku do své misky s jídlem. „Nemám rád pondělí,“ říkám já, když uháním do školy a studený vítr mi pročesává vlasy. Jdu pozdě, to je přece jasné, ani se nemusím koukat na hodinky, abych si to ověřil. Je přece pondělek, ten den, který vám již od brzkého rána hází zlomyslně klacky pod nohy a snaží se vám jakýmkoliv způsobem odebrat poslední zbytky dobré nálady, jenž ve vás zůstaly po víkendu. A jak se tak rychle přemisťuji z bodu D(omov) do bodu Š(kola), nahlédnu občas do obličeje kolemjdoucích lidí, abych si přečetl jejich výraz. A je to vskutku neveselé čtení. Někteří se mračí, jiný vypadají zbědovaní, ale ani v jedné tváři není malinké stopičky po radosti, či štěstí. Kdybych tolik nespěchal snad se i zastavím, zahledím do nejbližší výlohy a prohlednu si výraz svůj, ale moc nadějí o nějakém úsměvu si vážně nedělám. Až teprve ve školní lavici, když se můj tep zklidní a mé myšlenky se jakž takž uspořádají, se sám sebe ptát, jestli lidský vztek a zášť vůči tomuto dni je něčím oprávněn. Ano, i já v neděli naříkám „zase přijde ten hnusný pondělek a víkend je v trapu“, ale přesto nenajde se nic, čím by se dalo pondělí zpříjemnit? Nebylo by snad lepší místo „pondělek, to je ten den po víkendu“ (smutný a ponurý hlas, využívaný při proslovech na pohřbu), říkat „pondělí, to je jen pět dní do dalšího víkendu“ (radostně a s pohodou, stejně jako při proslovech na svatbách). Teď, jak sedím u počítače, dopisuji tento příspěvek a popíjím čaj, mi přijde, že to přeci jen nebyl zas tak špatný den. Ano byl dlouhý a rozhodě byl i únavný, ale takový může být klidně i zítřek, a to je prosím velevážení páni a dámy úterek. Neodsuzujme tedy pondělí, jen proto že mu byla přidělena ta nevděčná práce, začínat nový týden. Raději se vždy v pondělí ráno pousmějme a zvesela vykročme do nového dne. Vsadil bych se, že pak se nám hned bude zdát tento den radostnější.

PS: pokud vás můj příspěvek nijak nepotěšil, prohlédněte si alespoň tento kratičký komiks, snad zvládne to, v čem jsem já selhal =)